Hrabalova Libeň - výstava fotek do 29.1.2010

Do městské části Praha 8 - Libně jsem dorazila v jedno mlhavé lednové dopoledne. Mezi závějemi sněhu jsem se vypravila po stopách spisovatele a pábitele Bohumila Hrabala, který v Libni strávil část svého tvůrčího života (vedle pivovarského městečka Nymburka a chatové oblasti Kerska). Svoji tůru jsem začala navzdory očekávání na Úřadu městské části Praha 8 sídlící v ulici U Meteoru 6, kde je až do konce ledna 2010 ve foye instalovaná výstava fotografií Bohumila Hrabala , včetně fotografií známých scén z filmů, které byly na motivy Hrabalových knížek natočeny. Očekávala jsem, že výstava nazvaná "Moje Libeň", zrekapituluje místa, která jsou spojená s jeho životem, ale místo toho jsem našla rozmístěné fotky (trochu bez ladu a skladu) mezi kancelářemi úředníků a úřednic (snad jen doprovodná životopisná brožurka objasnila podrobněji souvislost mezi Libní a spisovatelovým pobytem zde).

Objektiv mého fotoaparátu zachytil na výstavě následující scenérie:  Fotka soustředěného Hrabala ťukajícího do psacího stroje značky Perkeo shlížela na přepážku paní úřednice "odnaproti", která horlivě ťukala do počítače.....Černobílá fotka Paláce Svět, oblíbené Hrabalovy putyky, která je nyní v dezolátním stavu, byla instalovaná před vchodem do bufetu a hned vedle ní stála černá tabule s nabídkou poledního menu: Dršťková polévka, Talíř Rudolfa II., knedlík, zelí..... Na nástěnce u záchodků se vedle plakátu upozorňujícího na výstavu  tlačily plakáty s obrazem polonahé slečny vykukující z půllitru piva, jež zvala na divadelní hru "Taneční hodiny pro starší a pokročilé" vzniklé na motivy známé Hrabalovy povídky....Opravdu zvláštní koláž scenérií!

Výstava fotografií "Moje Libeň" má se skoro ročním zpožděním připomínat Hrabalovy nedožité 95. narozeniny. Vzhledem k tomu, jaký neodmyslitelný literární fenomén představuje Hrabal v české literatuře, mi to přišlo zoufale málo.... Na druhou stranu, nahlíženo pábitelskou optikou, neobvyklé spojení strohého úřednického prostředí s osobitým životním stylem B.Hrabala, jež hledal krásu v nejzákladnějších projevech lidského života, vytvářelo zajímavé kontrasty, které by možná sám autor podmanivým způsobem okomentoval....Kdo ví?

Tolik tedy moje dojmy z výstavy. A tůra po stopách Bohumila Hrabala Libní pokračovala dál....

Ulicí Zenklovou jsem se vydala směrem k Palmovce a pod Libeňským zámečkem se mi otevřel výhled na chátrající Palác Svět (kino, restauraci a kavárnu v jednom), který býval chloubou Libně a oblíbenou Hrabalovou putykou, jež se mimo jiné stala námětem jeho povídky Automat Svět. Jak jsem se dočetla v místním periodiku a uzřela na vlastní oči, palác podléhá neodvratné skáze. Poslední ránu mu zasadila povodeň z roku 2002 a před demolicí se budovu podařilo zachránit až vyhlášením objektu památkou. Palác Svět získala před 11ti lety v rámci privatizace jedna italská společnost, která před třemi lety představila své plány rekonstrukce objektu, avšak zatím se neděje zhola nic.... A tak Hrabalův "Automat svět" pomalu a jistě mizí v sutinách času, stejně jako atmosféra staré Libně, kde na troskách spadlých budov vyrůstají nové moderní paláce.....

Podobný osud (ovšem dotažený do demoličního konce) vlastně už za spisovatelova života potkal ulici Na hrázi, kde v pavlačovém domě č.24 bydlel Bohumil Hrabal v malém "kamrdlíku" se svojí ženou Eliškou "Pipsi" Plevovou. Část ulice Na hrázi, kterou Hrabal poeticky nazýval "Na Hrázi Věčnosti", musela ustoupit v roce 1988 výstavbě stanice metra Palmovka a autobusovému nádraží. Místo bývalého domu dnes připomíná rozsáhlé graffity na betonové stěně, které v roce 2000 vytvořila výtvarnice Tatiana Svatošová. Jedná se o koláž "Pocta Bohumilu Hrabalovi", na které je zobrazena v nadživotní velikosti spisovatelova postava, nepostradatelná smečka koček korunovaná půllitrem napěněného piva, stylizovaná knihovna s oblíbenými Hrabalovými autory, jeho přenosný psací stroj značky Perkeo ("atomová šrajbmašina"), reklamní štíty z oblíbených hospod nebo pozůstatky okenních rámů a dveří. Celou atmosféru pak dokreslují citace z Hrabalových knížek a vzpomínek napsané na zdi. V jedné z nich Hrabal žertem říká, že jednoho dne by malé náměstíčko, do něhož ústí ulice Na Hrázi, mohlo nést jeho jméno a připojuje historku:

"...jednou mi přátelé nechali udělat emailovou desku, na které v červeném poli bylo bíle napsáno...Náměstí Bohumila Hrabala....A tuhle desku přibili na domeček pana Zumra, tam, jak jsem v Libni Na Hrázi Věčnosti říkával, tady, až budu slavný, na tomhle maličkým trojůhelníku ulice Bratrské a Na Hrázi, tady chci mít náměstí....A tak ta plechová tabule tam byla pouze týden....Veřejná bezpečnost ji sundala,  když se mladíci ptali, tak velitel v ulici Rosenbergových řekl, že právo na pojmenování náměstí mají jen mrtví...Tak jsem týden byl mrtev, abych sundáním desky vstal z mrtvých......"

V dnešních dnech je Náměstí Bohumila Hrabala zaneseno natrvalo v pražských mapách, v místech, kde si ho spisovatel a "pábitel života" přával mít.....A přesně zde moje mrazivá lednová tůra skončila. V Libni se nacházejí ještě další místa, zejména putyky, spojená s Hrabalem, ale ty se mi snad podaří prozkoumat někdy jindy....

(P.S. Zajímavý doplňující text o Hrabalovi, jeho uměleckých souputnících a Libni si můžete přečíst zde)

Praze teď vládne přízrak Golema!

A je to tady! Dlouho očekávaná událost je v těchto dnech v plném proudu. Prahu ovládl přízrak Golema! Přesně 7.září 2009 totiž uplyne 400 let od úmrtí Rabbiho Lowa (kol.1525-1609), vlastním jménem Jehuda Liva Ben Becalel, známým ve světě pod svým akronymem Maharal. A je to právě Rabbi Low, jehož zná širší česká veřejnost zejména díky golemovské legendě, která se svojí tajuplnou atraktivitou stala námětem mnoha zpracování v 19.a 20.století. Vždyť kdo by neznal film M.Friče z roku 1951 Císařův pekař a Pekařův císař?

Kdo to však byl Golem a proč byl stvořen? Židovská legenda o tomto hliněném muži praví, že byl svořen Rabbi Lowem pomocí tajného kabalistického rituálu z hlíny na břehu Vltavy a následně oživen vložením "šému" (hebrejsky znamená "slovo boží"), což byl nápis na kusu papíru stočený do kuličky a vložený hliněnému muži do čela. Pouze toho, kdo Golema stvořil a oživil, bylo toto obrovské monstrum ochotné poslouchat na slovo a plnit každý jeho příkaz. Původním posláním pro vznik Golema byla ochrana pražských Židů před pronásledováním křesťanskou majoritní společností Prahy. Ačkoliv v době života Rabbiho Lowa jako vrchního rabína v židovském ghettu zažívali Židé kulturní a hospodářský rozkvět (zejména díky benevolenci extravagantního císaře Rudolfa II.), nebezpečí pronásledování a tzv. "pogrom" (vypalování židovských ghett) bylo v jejich paměti stále živé....Nakonec však po 13ti letech "života" byl hliněný Golem Rabbi Lowem opět tajným rituálem přeměněn v prach na půdě Staronové synagogy, kam bylo od té doby zakázané chodit. Tento zákaz se dodržuje do dnešních dnů a na rozsáhlou půdu této stavby skutečně nevedou žádné schody...

Tolik ve velké zkratce o tomto slavném židovském fenoménu staré Prahy.Jak již bylo zmíněno výše, přízrak Golema oživl v těchto dnech zejména v souvislosti s výstavou nazvanou Cesta života pořádanou Pražským Židovským Muzeem a Správou Pražského hradu v Císařské konírně. Výstava potrvá do 8.listopadu. Základ koncepce výstavy tvoří rozpor mezi postavou historického Maharala a převažujícím soudobým obrazem Maharala (Rabiho Lowa) jako zosobněné tajuplnosti židovského ghetta, divotvůrce, matematika, kabalisty a zejména tvůrce umělé bytosti Golema. Toto pojetí Maharala sice není historicky oprávěné, ale jak už jsem napsala, poskytlo bohatou inspiraci nejen literatuře, ale i dramatickému, filmovému a výtvarnému zpracování. Proto se výstava o Maharalovi věnuje jak Maharalovi jako pedagogovi, náboženskému a filosofickému mysliteli, tak také původu legend spojených s jeho jménem....

V této souvislosti bych chtěla upozornit na výstavu v Galerii Roberta Guttmanna, jež se nachází v zadním traktu Španělské synagogy. Jedná se o výstavu "Golem. Hledej znak či slovo k jeho oživení", která potrvá do 4.října. V upoutávkách v médiích se píše, že se jedná o dotykový objekt výtvarníka Petra Nikla, určený ke kresbě prstem, světlem či hudbou. Dneska jsem se na výstavu chystala s dětma, ale bohužel jsem zjistila, že v sobotu a ve dnech židovských svátků je zavřeno. Ráda bych probudila k životu vlastního imaginárního Golema...Tak snad zítra to vyjde a dopíšu své zážitky....(Výstava nám vyšla týden na to a přiznám se, že nejvíce nadchla moje děti...V přítmí výstavní místnosti je nainstalovaný zespoda nasvícený skleněný pult s jemným pískem. Když do písku malujete prsty, pomocí nasvícení se projektuje váš výtvor na natažené bílé plátno vedle pultu....Velmi prostý princip, efekt taktéž prostý... Psaním a kreslením do písku se prý stáváme spoluúčastni procesu "oživení" naší představy Golema. Co dodat: děti se v písku přehrabují rády za jakýchkoliv okolností, já osobně jsem očekávala méně interaktivity a více konkrétnějších představ, jak by mohl znak či slovo k oživení Golema vlastně vypadat....).

Nakonec jsem si s dětma vyfotlili Golema  na Staroměstském náměstí. Stál tam přivázaný řetězy k dřevěnému trakaři, obklopený turisty, kteří u něho s nadšením pózovali (neměli z něj vůbec strach, spíš se k němu láskyplně tulili).....Mě ovšem nejvíc fascinoval pohled na Golema na pozadí se secesním sousoším Jana Husa. Napadlo mě, že aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, měl by Spolek pro obnovu Mariánského sloupu, jež stával na Staroměsts.náměstí do roku 1918, kdy byl několik dnů po vyhlášení samostatného Československa stržen davem, nainstalovat (dočasně) kopii tohoto Mariánského sloupu vedle pomníku Jana Husa. Bylo by tak na všech fotkách, které si turisti přivezou zpátky do svých domovin, naprosto zřetelné, že Staroměstské náměstí tvořilo po staletí průsečík katolického a husitského a židovského vyznání...

Jak jsem "objevila" Franze Kafku...

Když jsem studovala střední školu, byl pro mě Franz Kafka záhadou. Mezi spolužáky kolovaly názory, že kdo čte Kafku je "hroznej intoš", což bylo na jednu stranu mírně posměšné označení, na druhou stranu vyjádření "obdivu" pro ty, kteří se vyčleňují z čtenářského davu a louskají knížky těžko srozumitelné...O čem to ten Kafka vlastně píše? Musím přiznat, že mě místy mírně znervózňoval svými detailními popisy stavů úzkosti, marnosti a nemohoucnosti, kterým jsem nerozumněla, na druhou stranu mě fascinovaly jeho skoro surrealistické představy, které prezentoval jako samozřejmou věc každodenního života, a  také jeho citově vroucí dopisy, jež si psal s českou novinářkou a překladatelkou Milenou Jesenskou.Výsledný dojem ale byl, že Kafka je prostě záhada....

Když jsem se stala průvodkyní, musela jsem se vypořádat i s fenoménem Kafky, protože Praha je ho prostě plná - jeho kresby a fotky se objevují na suvenýrech všeho druhu, tůry po místech, kde žil a tvořil, nabízí každá průvodcovská společnost. Asi to bude taky tím, že "kruh" Kafkova života se doslova motal kolem Staroměstského náměstí, navíc Kafkův osobní život je plný společenských klepů, vztahových nedorozumění, marné vzpoury proti rodičům, hledání  náboženských kořenů, nevoli k rutině pracovních povinností a touhy utéci do svého světa literatury a psaní, což jsou intimní témata blízká (v určité etapě života) mnohým z nás....Když tak o tom přemýšlím, postava Kafky je vlastně jako stvořená pro studium -náctiletých, kteří se byť třeba (nevědomě) vypořádávají s podobnými "problémy" ve svém osobním životě....

Jak ale na to? Jak "objevit" vnitřní svět odrážející se v dílě a korespondenci "tajemného" Franze Kafky, o kterém všichni mluví, ale málokdo ho čte?

Kafkovi jsem začala pomalu rozumnět nejprve na kuzech pro průvodce pořádaných Pražským Židovským Muzeem, ale doslova mě nadchl po shlédnutí multimediální výstavy "Město K. Franz Kafka a Praha" v Hergetově Cihelně (tato dlouhodobá výstava bývá často v médiích prezentována jako Muzeum Franze Kafky). Výstava má dvě patra a dvě části. První patro je označováno jako "Existenciální prostor" a dozvíme se v ní vše nejen o soukromém životě a osobnosti tohoto německy píšícího židovského spisovatele, který se narodil v Praze a je zde také pohřben, ale i o kulturním a společenském prostředí, které mělo vliv na jeho tvorbu, uvidíme sbírku Kafkových rukopisů, prvostisků knih a maleb. Poté sestoupíme do spodního patra, které je označováno jako "Imaginární topografie" a zde na nás čeká velmi působivá imitace "kafkovských" prožitků, jedná se o jakousi surrealisticko-expresivní pouť mezi kulisami z Kafkova života, celou atmosféru potom silně podtrhuje i originální doprovodná hudba, která se celou výstavou prolíná...

V Muzeu Franze Kafky jsem strávila 3 hodiny a byla jsem pohlcena!

V rámci svých průvodcovských programů jsem proto zařadila i procházku s názvem "Popis (nejednoho) zápasu Franze Kafky", určenou jak pro studenty, tak pro nezávislé objevovatele díla tohoto svérázného spisovatele úzce spjatého s Prahou. Procházku je vhodné konbinovat i s výkladem o bývalém židovském ghettu na Josefově a základními informacemi o židovských dějinách, kultuře a náboženství.