Hlavní nádraží a povadlá secesní krása Fantovy kavárny

Co dělat s dětmi v centru Prahy v lednový den, když slunce skrz okna láká ven?
Mráz se  ale po chvíli vkrade pod bundy a není před ním úniku!

Jako spásný se ukázal nápad vyrazit na Hlavní nádraží prozkoumat zdejší prostory, které se již několik let mění před očima...Pozor! "Hlávák" už dávno není špinavým, zatuchlým místem, které si pamatuji z konce 90tých let a zejména z roku 2002, kdy po ničivých povodních, jež vyplavily stanice pražského metra, zde byly zavedeny náhradní vlakové spoje, jimiž jsem denně dojížděla do školy!

Italská společnost Grandi Stazioni se v roce 2006 ujala celkové revitalizace a rekonstrukce Hlavního nádraží podle projektu architekta Patrika Kotase. Zásadně by se měly změnit i přilehlé prostory nádraží- Vrchlického sady, lidově a nechvalně nazývané "Sherwood" (loupežnický les). Zde také  bylo (jako první vlaštovka revitalizace parku) před několika lety otevřeno krásné, prostorné a oplocené dětské hřiště se sociálním zařízením ve stylu vlakových záchodových kabinek (ale ve stokrát hygieničtější verzi!) spravované správcem. Jako by se tímto projektem Vrchlického sady částečně navrátily  do doby konce19.st., kdy okolí vlakového nádraží patřilo mezi oblíbená místa k rekreaci Pražanů. Vrchlického sady byly tenkrát udržovány ve stylu anglického parku s vodopádem, vzácnými stromy a ornamentálními záhony.....Těžko představitelné, že?

Jak už bylo řečeno, budova Hlavního nádraží se proměnila ve staveniště. Druhá etapa rozsáhlé rekonstrukce, byla ukončena na začátku léta 2009 - v prosklené vstupní hale vybudované v 70.tých letech 20.st. (kam vede i východ stanice metra Hlavní nádraží) se otevřely moderní obchody a restaurace, byly vybudovány nové prostory odbavovací haly a k jednotlivým vlakovým nástupištím nyní stoupají jezdící schody. Stále je zde možné narazit na četná provozní omezení, jež souvisejí s probíhajícími stavebními pracemi. Když jsem procházela kolem zátaras v podobě bílých stěn, všimla jsem si, že jsou zdobené grafitty od italského "umělce" F.Hullera. Toto dočasné graffitové oživení vnitřních prostor rozestavěného nádraží mi přišlo sympatické a vy se na něj můžete podívat na stránkách projektu Grand Tour zde.

Děti samozřejmě nejvíce zajímaly vlaky, což byl také hlavní účel, za kterým jsme sem přišly. Pohyb vlakových souprav na železnici je fascinující svět sám o sobě- naléhavost hlášení o příjezdech a odjezdech, skřípění brzd, vůně nafty, signální gesta výpravčích, pronikavý zvuk píšťalky - to všechno a mnohem více může být pro nezávislého pozorovatele, který zrovna nemusí spěchat, aby "chytil spoj", zajímavý zážitek.... Další věc, která upoutala naši pozornost na "delší než krátkou chvíli", bylo bronzové sousoší v životní velikosti, které bylo odhaleno na prvním nástupišti 1.září 2009. Cedulka s pamětním nápisem říká: "S hlubokou vděčností věnováno Siru Nicholasi Wintonovi a všem soucitným lidem, kteří 8 vlakovými transporty do Velké Británie v roce 1939 zachránili 669 dětí před hrůzami 2.světové války, a na památku 15 131 československých dětí zavražděných v koncentračních táborech." Více o projektu Winton Train se dočtete zde.

Avšak i na nastupišti nás po čase stihl mráz, tak jsme vklouzli do prostor historické budovy Hlavního nádraží, kterou navrhl významný český secesní architekt, návrhář nábytku, malíř a mecenáš - Josef Fanta - a interiéry v secesním stylu vyzdobili sochaři Stanislav Sucharda a Ladislav Šaloun. Odpolední sluneční světlo prosvítalo okny dovnitř a vytvářelo ve víru poletujícího prachu magickou atmosféru. Když se před námi otevřel obrovský klenutý prostor, který sloužil jako původní vstup do secesní nádražní haly, ale již nějakou dobu je zde kavárna pojmenovaná po architektovi budovy- Fantova kavárna, úžas byl dovršen. Vznešená secesní krása v dezolátním stavu! Zřetelná plíseň na stěnách, dobové přepážky z počátku 20.st. pro nákup vlakových lístků pod nánosy špíny, hned za rohem obrovský nápis "Megasekáč" s podivnými existencemi procházejícími kolem. A nad tím vším nápis vyvedený v ozdobném stylu "Praga Mater Urbium".  Z původní vstupní secesní haly zůstal do dnešních dnů jeden zajímavý prvek- v místech, kde kdysi sestupovalo široké schodiště do tunelů vedoucích k nástupištím, je dodnes zachován polokruhový prostor, odkud je možné při popíjení kávy shlížet na hlavy procházejících cestujících, kteří pospíchají z moderní odbavovací části nádraží  za svými vlakovými spoji....

Co dodat....Skočte si sem co nejdříve na kávu, protože již v druhé polovině roku 2010 se chystá uzavření prostoru minimálně na 3 roky z důvodu rekonstrukce. Předpokládám, že kavárna s lidovými cenami se změní v noblesnější místo, které si tato krásná hala určitě zaslouží, ale závan dekadence, jež je zde nyní tak silně cítit, bude navždy fuč...A je to dobře, vždyť architektonické skvosty by se měly chránit!

Dnešní exkurzi po nádraží ukončím malou historickou vsuvkou a rekapitulací. Hlavní nádraží, centrální pražská železniční stanice, nesla zprvu jméno císaře Františka Josefa I. a byla vystavena v blízkosti zbouraných městských hradeb v roce 1870. První vlakové spoje jezdily na trati Vídeň, České Budějovice, Praha a zpět. V roce 1919 byl vlakové nádraží přejmenováno po americkém prezidentu W.Wilsonovi, jehož pomník, který měl připomínat roli Spojených států při vytváření Československé republiky, stál před Hlavním nádražím v letech 1928- 41. Němečtí okupanti památník strhli v roce 1941 poté, co USA vstoupily do války, a sochu roztavili. O obnově Wilsonova pomníku, který v současné době probíhá, si můžete přečíst více zde. Během 2.sv.války se také nádraží poprvé přejmenovalo na Hlavní nádraží a od 50.tých let se tak jmenuje až do dneška. V roce 1990 byla  snaha vrátit nádraží  jeho prvorepulikový název, ale (prý) kvůli značné finanční nákladnosti takové změny dostalo nádraží toto jméno jako svůj dovětek. Celý název tedy je: "Praha Hlavní nádraží, nádraží prezidenta W. Wilsona". Pamětní deska o tomto aktu, jež proběhl za účasti prezidenta George Bushe v roce 1990, se nachází v hlavním podchodu nádraží vedoucím k nástupištím....

Tak - a to je konec.

Heraldická socha lva je zase na Pražském hradě

Dneska se poštěstilo a uprostřed listopadového měsíce začalo krásně svítit celý den slunce. Nezaváhala jsem ani chvilku a vyrazila s dětma na Pražský hrad prohlídnout si místa, která bývají v letní sezóně napěchovaná davy turistů, avšak na podzim zájem poleví a je možné nechat děti na chvíli proběhnout po hradních nádvořích bez obavy, že jim někdo z davu šlápně na hlavu.....Můj cíl měl však bližší zaměření než pouhé okukování a procházení se kolem.... Za prvé jsem si chtěla prohlédnout chronologický začátek výstavy pod širým nebem nazvané "My jsme to nevzdali", jež připomíná blížící se 20ti leté výročí Sametové revoluce a nachází se na Hradčanském náměstí, a za druhé jsem chtěla blíže prozkoumat nově instalovanou heraldickou sochu lva, jež se vrátila na Pražský hrad po 23 letech.

Bezmála tunová plastika lva postavená na vrcholku pilíře stojícího před Picassiho bránou shlíží na příchozí, kteří se přibližují k Pražskému hradu ze severu přes Prašný most. Heraldická socha lva je dílem Vincence Makovského (1900-1966), sochaře, designéra, profesora brněnské techniky a profesora Akademie výtvarných umění v Praze, také účastníka protinacistického odboje a významného představitele meziválečné avantgardy.

Makovského socha stála do roku 1986 na II.nádvoří Pražského hradu v zálivu mezi středním křídlem Nového královského paláce a kaplí sv.Kříže. Byla součástí fontány, kterou pro druhé nádvoří navrhl v polovině 60. let 20. st. architekt Jaroslav Fragner. Fontánu v roce 1986 zničil náraz nákladního automobilu. Socha lva se po pádu z pilířů fontány roztříštila na 38 větších dílů a řadu dalších úlomků. V roce 1987 byla socha restaurována - díly byly opětovně spojeny do celku čepy a lepidlem.

Po restaurování byla uložena v depozitáři a od roku 2005 pro ni Správa Pražského hradu hledali nové umístění.  Na původní místo se socha vrátit nemohla vzhledem k architektonickým úpravám provedeným na II. hradním nádvoří  v 90. letech 20. st., kdy vznikl nově vybudovaný Vstup do Kanceláře Prazidenta republiky, jež z iniciativy V.Havla navrhl architekt a disignér Bořek Šípek.

Nakonec se jako nejvhodnější pro instalaci sochy lva ukázalo místo před Pacassiho bránou, která je v současné době druhým nejvytíženějším vstupem do Hradu. Zde je lev – symbol české státnosti – umístěn na 4 m vysokém pilíři, zakotveném do bronzového kruhu s nápisem PRAVDA VÍTĚZÍ – VERITAS VINCIT. Lev tak symbolicky hlídá vstup do Hradu, sídla českých králů a prezidentů.

(Manýristicky pojatý vstup do prezidentské kanceláře z II.nádvoří, jehož návrh vytvořil architekt Bořek Šípek. Dva štíhlé sloupy nesou kovový baldachýn, nad transparentními vstupními dveřmi je při bližším pohledu umístěna plastika okřídleného pantera)

Plastika Komtura z opery Don Giovanni před Stavovským divadlem

Od roku 2000 stojí u Stavovského divadla zvláštní platika z pláště (mnišské kápě), za kterou se skrývá prázdný prostor. Je to velmi oblíbené místo pro zastávku s turisty, kteří se u plastiky fotí, zkoumají ji a bádají, co to má znamenat a jestli to náhodou není trochu strašidelnýýýý! Opět jsem byla svědky nespočetného množství průvodcovských výkladů, až jsem se nakonec rozhodla zabádat pro vysvětlení. Mezitím se nedávno (po skoro devíti letech) u platiky objevila vysvětlující cedulka, která říká, se jedná o dílo sochařky Anny Chromy s názvem "Il Commendatore" s popiskou: "Z úcty k W.A.Mozartovi a jeho opeře Don Giovanni, jejíž premiéra byla v tomto divadle 29.10.1787." O Mozartovi a jeho pobytu v Praze budu psát někdy jindy, nyní bych se ráda v krátkosti zaměřila na plastiky sochařky a malířky Anny Chromy, které se v Praze nacházejí.

Anna Chromy (*1940) je rodačka z Českého Krumlova, vyrůstala v Rakousku, žije ve Francii a tvoří v Itálii. Je považována za představitelku světového surrealismu a často je zmiňována její známost se Salvatorem Dalím, s nímž se seznámila v Paříži a jehož žákyní se později stala. "Dalí pořádal výstavu, na kterou mě pozval. Řekla jsem mu: Mistře, tvrdíte, že všechny ženy jsou bez fantazie. Podívejte se na můj obraz. Dalí si ho prohlédl a opáčil: Soudě podle tohoto obrazu, vy žena nejste. Od něj to byl ohromný kompliment," říká v rozhovoru pro denník Idnes.cz Anna Chromy.

Na konci října 2000 přivezla Anna Chromy do Čech patnáct bronzových soch, jež byly součástí venkovní expozice "The Sound of Bronze" (Zvuk bronzu) na Ovocném trhu za Stavovským divadlem. Všechny sochy Anny Chromy jsou plné symbolů. Osm z vystavených soch jsou postavy z Mozartovy opery Don Giovanni, která měla svoji světovou premiéru právě v Nosticově, dnes Stavovském divadle, zbylé sochy hudebníků personifikují řeky, které podle Chromy hrají tu nejkrásnější hudbu vůbec.... Z dočasné výstavy zůstala do dnešních dnů v Praze bronzová socha Piety umístěná vedle vchodu do divadla, kterou Anna Chromy věnovala prvnímu pražskému obvodu. Tato socha Piety, nebo-li Komtura, je onou mnišskou kápí bez těla, o které jsem psala výše. Autorka k tomu dodává:

"Věci, které po sobě zanecháváme, například lásku či tvůrčí schopnosti nejsou materiální, ale přesto zůstávají. Toto vyjadřuje prázdný oděv komtura. Materiálno je pryč."

Další čtyři sochy z vystavené expozice "The Sound of Bronze" se staly součástí kašny na Sennovážném náměstí. Soubor těchto soch se jmenuje "Music of the Rivers" a je poctou Anny Chromy městu Praze, které ji jako dítě okouzlilo a poctou Praze v době 2.poloviny 18.století, jejíž obyvatelé nadšeně vítali W.A. Mozarta při jeho zdejších opakovaných pobytech.

Jan Nepomucký na Karlově mostě i s původní barokní mříží...

Bezesporu nejpopulárnější souchou na Karlově mostě (nejen) mezi turisty je raně barokní bronzová socha Sv.Jana z Nepomuku, jejíž model vytvořil Jan Brokoff již roku 1683, tedy několik desetiletí před svatořečením tohoto populárního světce a patrona Českých zemí doby pobělohorské. Postava Jana Nepomuckého láká pozornost turistů, neboť jeho osud se stal námětem mnoha lidových legend a nespočetného množství průvodcovských interpretací. Jenom v krátkosti teď shrnu základní historická fakta. Svatý Jan z Nepomuku, původně z Pomuku, kde se roku 1345 narodil v rodině potomka německých kolonistů, studoval církevní právo v Praze a doktorátu dosáhl v Padově roku 1387. Arcibiskup Jan z Jenštejna jmenoval Jana generálním vikářem. Mezi Jenštejnem a králem Václavem IV. vládly spory a měly být vyřešeny na schůzce, jíž se účastnil i Jan. Král ale nevyjednával, ale nechal zatknout nejbližší Jenštejnovy spolupracovníky, jež byli vystaveni mučení. Polomrtvý Jan byl po těžkém mučení svázán a svržen do Vltavy.

Nevyzrazené zpovědní tajemství královny Žofie, jež mělo být pravým důvodem Janova mučení, je pouhou, avšak mezi průvodci a turisty velmi oblíbenou, legendou.  Na tuto legendu se pak nabalují další a další skazky, stačí se na chvíli zastavit u davu turistů a zaposlouchat se do výkladu, aby člověk zjistil, že průvodcovská fantazie někdy nezná mezí a pro ukojení senzachtivosti turistů se poskládá několik nejrůznějších (a někdy i nepřímo souvisejících legend) do jednoho vybájeného výkladu. Toto je možné pozorovat i na "osahaných" bronzových reliéfech nacházejících se pod sochou světce - jedná se o výjevy "Královna se zpovídá svatému Janovi" a "Svržení svatého Jana z mostu". Na těchto výjevech je např. nejvíce ohlazený reliéf psa sedícího u nohou ozbrojeného strážce nebo obnažená záda ženy, jež sleduje svržení Jana z mostu do řeky. Kdo přišel s legendami o těchto postavách a jejich souvislosti s historickými událostmi spojenými s krutým osudem Jana Nepomuckého, je mi záhadou, ale pravdou zůstává, že začaly být vehementně "osahávány" až v posledním desetiletí.....

Naproti tomu pro "znalce" bývalo vždy místem zastavení a vyslovení tichého přání pod ochranou sv.Jana bronzový křížek zasazený do stěny Karlova mostu nacházející se několik metrů od samotné sochy. Tento křížek označoval místo, kde mělo být umučené tělo vhozeno do Vltavy. A právě na začátku letošní letní sezóny 2009 byl křížek osazen kopií původní barokní mříže, která na těchto místech zřejmě zdobila Karlův most od počátku 18.století (odhad odborníků dle způsobu zpracování detailů mříže). Původ, ani autor není známý a první zobrazení kované mříže se v historických pramenech dochovalo až na Langweilově modelu, který zachycuje most zhruba v roce 1840.

Mříž má sama o sobě pohnutou historii. Poprvé se památka z mostu ztratila už v předminulém století, při velké povodni v roce 1890 se spolu se třemi mostními oblouky zřítila do Vltavy. Z vylovených částí vznikla mřížka nově dle návrhu architekta Josefa Mockera. Další ranou pro ni byly protihabsbursky laděné protesty po vzniku republiky a zřejmě již ve 20. letech 20. století musela být opravena a zjednodušena. Potřetí - a definitivně - mřížka zmizela na počátku 70. let minulého století. Most se tehdy opravoval a pro památku připomínající světce nebylo na mostě místo. Mříž putovala do depozitáře a pak do expozice v Malostranské mostecké věži. Návratu mřížky pomohla i šťastná náhoda. Z mříže totiž už dávno zmizel původní reliéf s Janem Nepomuckým. Podařilo se ho nalézt v jednom jihočeském vetešnictví, jeho pravost dokazuje i vyhlazený prostředek reliéfu, kde se ho po staletí dotýkali lidé pro štěstí.

Na závěr se ještě zastavím v krátkosti u postavy Jana Nepomuckého a jejímu liturgickému vyobrazení. Jan Nepomucký je jeden z nejčastěji vyobrazovaných světců v Čechách. Jeho nesčetné sochy a obrazy obněňují většinou typ, který vytvořil pro pražský Kamenný most podle Rauchmullerova modelu Jan Brokoff. Každý světce Jana na první pohled pozná: jedná se o vyborazení kněze v rochetě a s pěti hvězdami kolem hlavy (podle nich nalezli rybáři ve Vltavě jeho mrtvé tělo), držící v náručí krucifix a případně ještě palmu, symbol mučednictví a vítězství. Takto byl vyobrazován s menšími obměnami ještě před svatořečením roku 1729. Dalšími nejčastějšími atributy sv. Jana Nepomuckého kromě již zmíněných jsou: jazyk (zachován neporušený, což bylo považováno za jeden ze zázraků, na jehož základě byl sv.Jan svatořečený, teprve nejnovější výzkumy z pol.20.st. ukázaly, že jde o zachovanou mozkovou tkáň) nebo most.

Sv. Jan Nepomucký má díky jezuitským misiím velký věhlas po celém světě, především v Bavorsku a zemích Latinské Ameriky. Je uctíván jako mučedník zpovědního tajemství a patron při přírodních pohromách a povodních (díky způsobu jeho smrti). Svatojánské sochy patří k typickým atributům tradiční české krajiny. Najdeme je zejména na mostech (patron vod), ale i dalších místech, jenom v Praze jsem jich namátkou napočítala kolem 10ti kusů....

(zdroje: V.Remešová: Ikonografie a atributy svatých, nakl.Zvon 1991, Praha)

Valdštejnská zahrada a palác, sídlo Senátu ČR

Do Valdštejnské zahrady chodím často a ráda, a to jak se svými dětmi, tak s turisty. Je to rozlehlé klidné místo plné zajímavých uměleckých památek, které se nachází hned za stanicí metra Malostranská, takže tvoří ideální místo pro oddychovou přestávku po výpravě na Pražský hrad nebo když už na vás padá únava z přeplněných uliček Malé Strany nebo Karlova mostu. Ve Valdštejnské zahradě se lehce zabaví děti, neboť se tam volně promenádují pávi, v rozlehlém jezirku plavou kapři a oranžové rybky, zahrada je plná fontán s pryštící vodou, manýristických soch s dramatickými mytologickými náměty a část zarady tvoří i vysoká umělá krápníková stěna s tajemnými výjevy lidských a zvířecích tváří a plazů a také voliéra pro exotické ptactvo.

Valdštejnská zahrada je první palácová zahrada v Praze vybudovaná v návaznosti na palácový objekt, jehož část nyní slouží jako sídlo Senátu ČR. Během letních měsíců se v zahradě konají nejrůznější kulturní události, my jsme zde zastihli v srpnu cimbálovou taneční skupinu Kohútek ze Slovácka, ale hraje se zde i jazz. Kromě toho jsou v prostorách zahrady často instalovány výstavy, v současné době je to výstava o Provinčním rekonstrukčním týmu ČR v Lógaru v Afgánistánu a také výstava Česká republika - součást Evropské Unie. 

Zahrada je pro veřejnost otevřena od 1.dubna do 31.října, v týdnu od 7.30h do 18h, o víkendech od 10h do 18h, během státních svátků je pak zahrada otevřena až do 22h a slavnostně nasvícena.

V areálu Valdštejnského paláce (vstup do areálu je možný buď přímo ze zahrady nebo z Valdštejnského náměstí) je možné denně (7.30h/10h o víkendech -18h) navštívit Trčkovskou galerii, kde je v historickém sklepení instalována Stálá expozice protokolárních darů. A aby toho nebylo málo, POUZE o víkendech (10-17h) je zpřístupněna veřejnosti část Valdštejnského paláce s historickými prostorami Hlavního sálu, Rytířské síně, Audienční síně a Mytologické chodby, to vše bez poplatků.

V den státního svátku, 28.září 2009 se bude v prostorách paláce konat od 9-17h Den otevřených dveří s Valdštejnem. Albrecht z Valdštejna, císařský vojevůdce ve službách Ferdinanda II. během neslavné 30ti leté války v Evropě a kontraverzní postava českých dějin, si nechal vybudovat tento palác se zahradou v letech 1623-30 ve stylu raného baroka hned pod svahy Pražského hradu, aby ukázal panovníkovi své bohatství a moc, jež chytře získal po porážce českých stavů na Bílé hoře.

Postavě Valdštejna se podrobněji věnuji během svých průvodcovských procházek (viz program Praha studijní), taktéž podrobnějšímu výkladu o historii a současném stavu Valdštejnské zahrady, včetně jednotlivých uměleckých objektů (sochy, fontány, Salla terrena).

                                       (detail sochy od manýristického sochaře Adriana de Vries)

"Proudy" aneb jak je to s "Čůrající fontánou" Davida Černého?

Jako profesionální průvodkyně Prahou se často setkávám se všetečnými otázkami turistů a přiznám se bez mučení, že někdy přesnou odpověď opravdu neznám. Podobně to bylo i s tzv. "Čurající fontánou" Davida Černého, která se nachází uprostřed malebného areálu u Hergetovy Cihelny na Malé Straně. "Co to tam ti panové dělají?", ptali se mě často "zvědálkové", a jen co pochopili, že opravdu čůrají na hladinu ve tvaru České republiky, hned se nezapomněli zeptat, proč čůrají zrovna na moji zemi (vlast), co to znamená a co si o tom myslím? Vyslechla jsem si nenápadně několik verzí od průvodců v několika cizích jazycích a význam této fontány byl většinou vykládán historicko-politicky, tzn. že bylo použito přeneseného významu slova "čůrat" ve smyslu "očůrat někoho/něco". Čůrající pánové tak měli znázorňovat "vyčůrané" české politiky, kteří se během privatizace na počátku 90.let (během tzv. divokého kapitalismu) dostali snadno k velkým majetkům a tzv. "vytunelovali" mnoho českých podniků. Tolik tedy jedna z "lidových - pouličních" interpretací tohoto kontraverzního díla od ještě kontraverznějšího autora D.Černého.

A nedalo mi to, a hledala jsem a hledala, abych přišla na to, jak to autor vlastně myslel? Nakonec se mi potvrdilo staré známé úsloví, totiž že z několika možných variant výkladu je většinou správná ta nejprostější. Cituji z katalogu prací Davida Černého: Promrdané roky III.:

"Metropole východní Evropy se poznají podle toho, že se tu dospělí muži v různých stupních opilosti nerozpakují močit na ulici. Čím více jsme na východ, tím nižší hladina alkoholu v krvi stačí. Západoevropské metropole se chlubí fontánami, na kterých čůrají roztomilí chlapečci, my máme muže, k tomu živé. Malá potřeba je i gestem agrese a značkování teritoria. Škoda, že to naše je tak malé...."

Tak a je to venku.....a aby toho nebylo málo, přidám následující:

Oficiální název této fontánky, kterou miluje můj malý syn a touží napodobovat ony pány, je "Proudy" a byla realizována roku 2004. Boky postav a penisů se hýbou a při troše pozornosti lze rozeznat, že muži svými čůrky píšou na hladinu sotva postřehnutelná písmena. Mechanismus pohybů lze totiž dálkově naprogramovat pomocí sms zprávy. Takže pošlete esemesku a muži váš vzkaz vyčůrají do hladiny...Proto také není divu, že se u fontánky srocují davy turistů "visící očima" na hladině ve tvaru České republiky. Teď už je mi jasné, na co čekají - na nějaký "vyčůraný vzkaz" !!!

P.S. Na začátku září 2009 vyšel v sobotní příloze New York Times článek o "Enfant Terrible"ze střední Evropy (Mr. David Černý), kde je možné se z úst autora dočíst i další interpretaci významu  jeho " Čůrající fontány" - totiž že odráží českou národní povahu. Jak jsem psala v úvodu  článku, jsou to především američtí turisti, kteří často nechápou, proč postavy mužů čůrají na moji vlast (považují  tento akt za  mírně nedůstojný). David Černý v této souvislosti říká, že česká povaha má svoji temnou stránku, která Čechům nikdy vyhrála žádnou válku. Zatímco v Americe jsou lidé hrdí na svoji vlast a nestydí se to ukázat na veřejnosti, v Čechách jsou lidé naučeni být zticha a  svoje "češství" neukazovat. Na tomto příkladě je myslím jasně vidět, jak interpretace díla úzce souvisí s národnostním složením diváků. A to je věc, s kterou se jako profesionální průvodce turistů vyrovnávám při každé procházce Prahou. Více informací o článku najdete zde.