Pravé "bleší trhy" v Karlíně a na náměstí Míru

S fenoménem bleších trhů jsem se seznámila poprvé v zahraničí, a to jak v Londýně, kde jsem pravidelně navštěvovala víkendové trhy Camden Town Market nebo Portobello Market, ale i ve francouzském městě Dijon, kde jsem několikrát trávila studentské letní prázdniny. Bleší trhy v těchto městech měly svojí úžasnou a neopakovatelnou atmosféru, zejména co se nabízeného zboží týče. Pro "domorodce" to byl možná jenom "blešák" s použitými retro, starodávnými, kuriózními či sběratelskými věcmi, pro cizince to však byla možnost, jak proniknout pod pozlátko turistických kulis a odhalit nepřikrášlenou podstatu folklóru dané kultury. Navíc ceny jsou na bleších trzích vždy velmi příznivé, dá se i smlouvat a hlavně hledat, hledat, hledat mezi předměty nejrůznějších tvarů a původu ty, které zaujmou vaši představivost.... Z bleších trhů v cizině jsem si přivezla např. dřevěné vyřezávané rámy, klobouky, stojany na svíce, látky s lidovými potisky, knížky a spoustu dalších menších souvenýrů. Nezapomenu na příhodu, kdy jsem u jednoho krámku na bleším trhu ve Francii našla českou panenku v tradičním kroji  (hned jsem ji poznala, protože jako malá holka jsem měla podobnou) a potom jsem dlouho povídala s prodejcem o jeho sběratelské vášni.... Tato příhoda jenom dokresluje fakt, že bleší trhy jsou i důležitou neformální společenskou událostí, kde se lidé scházejí a během nabízení zboží klábosí třeba o tom, kde a jak přišli k zapomenutým pokladům "odložených věcí"....atd.

Proto když jsem se dozvěděla, že se v Praze od léta 2009 začaly konat na náměstí Míru každý poslední víkend v měsící "pravé" bleší trhy s přísnými pravidly pro výběr vystavovaného a nabízeného zboží, bylo mi hned jasné, že se tam musím jít podívat. Bohužel čas hrál proti mně, a tak jsem se na bleší trh dotala až před Vánoci, kdy byl přesunut z náměstí Míru do haly ČKD Šípkárna v Karlíně.Tento předvánoční víkend byl krutě mrazivý (-15stupňů Celsia) a odrazilo se to i na malém množství stánků s vystaveným sortimentem. Přesto byla atmosféra příjemná a co víc, prostory staré tovární haly měly svoje rezivé industriální kouzlo zašlé slávy, kvůli kterému jsem se tam mimo jiné také vypravila....Každopádně, více o bleších trzích a dalších termínech konání (31.1.2010) je možné se dočíst zde.

Vůbec městská čtvrť Karlína stojí určitě za bližší prozkoumání. Kdybych to měla v rychlosti shrnout, obec Karlín byla založena na počátku 19.století a název nese po manželce císaře Františka I. - Karolíně Augustě. Ale již v 1.pol.18.st. zde byla vystavěna pozdně barokní budova tzv.Invalidovna (projektovaná K.I.Dientzenhoferem), která sloužila jako ubytovna pro válečné veterány a jejich rodiny. Ke konci 19.st. na levných pozemcích Karlína vyrostla řada závodů, továren a obytných činžovních domů. Na počátku 20.st. zde průkopník české elektrotechniky Fr. Křižík uvedl do provozu první elektrickou tramvajovou dráhu. Významnou technickou památkou Karlína je i Negrelliho viadukt, jež je historicky prvním železničním mostem přes řeku Vltavu v Praze a zároveň druhým nejstarším dochovalým pražským mostem. V roce 2002 Karlín zcela zatopila a zdevastovala povodeň... Od počátku 21.století probíhá v Karlíně intenzivní výstavba. Nové objekty s moderní architekturou vznikají u  Rohanského nábřeží (např.Danube house),  naopak v částech starého Karlína se jedná zejména o přestavbu nebo dostavbu starých továrních objektů......

Začala jsem psát o bleších trzích, prosvištěla jsem historií Karlína a skončím u projektu "Karlin Studios", který vznikl právě po rekonstrukci jedné tovární haly v Karlíně (nachází se hned za rohem Pernerovy ulice, kde se konají bleší trhy). Jedná se o multifunkční kulturní centrum mladých umělců, kteří si zde pronajímají ateliéry a pořádají výstavy a další projekty v prostorách dvou galerií, jež se v tomto komplexu nacházejí....Až se oteplí, určitě se do Karlína vrátím - a zejména do prostor továrních hal. Od spojení industriální architektury s moderním progresivním uměním nejmladší generace si totiž slibuji zajímavá a neotřelá překvapení, tak uvidíme...

Dvě pohádkové výstavy (nejen o Jiřím Trnkovi)...Prodlouženo do 20.2.2010 !!!

Konečně přišla pořádná zima a s ní mráz a taky sníh... A jak již bývá zvykem, před Vánoci se vyrojily v Praze nejrůznější výstavy jako houby po dešti, teda spíš bych měla napsat jako sněhuláci po vydatné sněhové nadílce. S dětma jsem si proto nenechala ujít příležitost a vyrazila jsem na dvě pohádkové výstavy, které spojuje osoba výtvarníka, ilustrátora, sochaře, scénáristy a režiséra animovaných filmů - Jiřího Trnky. První výstava České filmové loutky, která se konala v prostorách románských sklepů Strahovského kláštera, už bohužel skončila dne 31.12.2009. Ale výstava s názvem Zahrada Jiřího Trnky potrvá až do 20.února 2010 a najdete ji v ulici Ve Smečkách blízko Václavského náměstí.

Vyrazit si na Strahov bývá vždycky zážitek, protože je odtud nejenom úžasný výhled na panorama města, ale v okolí se dá podnikat spousta výprav, a to jak směrem na Hradčany a Pražský hrad, tak směrem na Petřín. Protože ale mráz bývá krutější než moje touha po objevování, s radostí jsme vklouzli na výstavu Českých filmových loutek, ukrytou v útrobách Strahovského kláštera, která otevírala dětem pohled na nasvícené scény z nejznámějších českých loutkových a animovaných filmů, jako jsou např. Ferda Mravenec, Švejk, Robinson Crusoe, Mat a Pat, Krteček, Křemílek a Vochomůrka, Broučci...atd. Prostory románského sklepení byly krásné samy o sobě, dokonce v jednom ze sálů probíhala dílnička (workshop), kde si děti mohly vyzkoušet, jak z dřevěné vařečky vyrobit loutku, jak pomocí jednoduchého mechanismu rozpohybovat okénka animovaného filmu...atd. Zatímco se děti pokoušely hádat názvy pohádek, já jsem se snažila načíst pár informací o historii českého animovaného filmu, jehož kvalita je světoznámě proslulá, a jeho originálních tvůrcích jako jsou např. Jiří Trnka, Karel Zeman, Břetislav Pojar, Jan Švankmajer, Zdeněk Miller, Zdeněk Smetana a mnoho dalších. A protože v přítomnosti dětí toho nikdy moc nenačtu, jako nejlepší se nakonec vždycky ukáže přečíst si doplňující  informace na webových stránkách projektu - zde. Jediná věc, která byla mírně nepříjemná a kazila celkový dojem, bylo větší než malé množství návštěvníků a také vstupní poplatek. Vstupenka pro dítě starší 3 let za 95Kč a za dospělého 150Kč mi přišlo trochu moc, obzvlášť když si přiznáme prostý fakt, že děti expozici prolítnou a největší sentimentální dojetí nakonec ulpí hlavně v očích dospěláků vzpomínajících na své bezstarostné dětství ....Budiž mi ale útěchou, že výstava to byla krásná a vpravdě pohádková....

Naproti tomu výstava Zahrada Jiřího Trnky v galerii Ve Smečkách překvapila symbolickým vstupným 10Kč za dospěláka a děti zdarma (zřejmě kvůli faktu, že galerie je spravována Nadačním fondem Pražské plynárenské). Vůbec tato výstava byla velmi milým překvapením sama o sobě: v moderních zrekonstruovaných prostorách bylo možné v klidu a bez návalu dalších návštěvníků, shlédnout obrazy, ilustrace, plastiky a filmové loutky z dílny Jiřího Trnky, jehož loutkařská práce (zejména Broučci) byla zastoupena i na výstavě ve Strahovském klášteře. O životě a díle tohoto výjimečného autora si lze přečíst na stránkách Česko-Slovenské filmové databáze - zde. Nemůžu však na těchto místech nezmínit jeden paradox, který jsem si silně uvědomila právě během zasněného procházení výstavy. Když jsem vyhlídla z vyhřátých prostor galerie ven do šedých ulic mrazivého odpoledne, uviděla jsem hned naproti proslavený noční klub.... Vůbec celá ulice je známá jako "ulice s červenou lucernou", jak by asi napsal český básník Jiří Šrámek, a kdykoli tudy procházím, vždycky mě upoutají spíše vyzívavé reklamy, než střízlivý nápis galerie. Přesto (nebo právě proto) si toto místo zaslouží pozornost......A zaslechla jsem, že před příštími Vánoci v roce 2010 by zde mohla proběhnout výstava díla Zděňka Smetany, včetně jeho notoricky známé postavičky Krtečka. Takže se mají moje děti (a nejen ony) určitě na co těšit......

....jeden z dalších paradoxů velkoměsta: krásná galerie s pohádkovou výstavou uprostřed "vykřičené ulice"....Paradox, který mě osobně nepobuřuje, spíše odzbrojuje svojí syrovostí a faktickou upřímností....

Výstava komiksů Káji Saudka v Českém centru do 2.ledna 2010

 Před pár dny se v Českém centru v Rytířské ulici 31 na Praze 1 otevřela multimediální výstava s názvem "Kája Saudek and 60`s  aneb Zlatá šedesátá komiksově!", na níž je vstup zdarma. Ve svérázném žánru komiksu jsem spíše nováčkem, přesto nemohu zapomenout na několik zásadních komiksových výtvorů, které se mi zapsaly do paměti z doby mého dospívání. Jedná se zejména o řadu seriálových časopisů pro mládež Kometa (1989 - 1992), která otiskovala příběhy Jaroslava Foglara (Modrá rokle, Chata v jezerní kotlině), komiksový seriál "Tajemství zlatého koně" právě od Káji Saudka či literární komiksovou adaptaci  Válka s mloky od Karla Čapka. Káju Saudka samozřejmě znám i jako tvůrce titulků a plakátu ke komedii M. Macourka a V. Vorlíčka "Kdo chce zabít Jessii" (1966), jež odstartovala jeho oficiální kariéru.

Kája Saudek (1935) je považován za nejvýznamnějšího českého komiksového tvůrce a zároveň  jediná osobnost v domácím komiksu, jejíž věhlas přesáhl hranice České (respektive Československé) republiky. Podle svých vlastních slov byl komiksem přímo odkojen - číst se učil na příhodách Kocoura Felixe, po něm propadl Disneyho postavičkám a po válce objevil klasické americké superhrdiny jako Captain America nebo Wild Cat. Brzy na to začal spolu s bratrem Janem kreslit první vlastní komiksy pro třídní časopis. Tyto rané pokusy ustaly spolu s koncem základní školy, po níž Kája Saudek nesměl z politických důvodů pokračovat v dalším studiu. Začal pracovat jako technický kreslič a posléze odešel dělat kulisáka na Barrandov, kde se postupně propracoval až na místo pomocného architekta. V té době se jeho šuplík stále plnil jednotlivými obrázky i torzy kreslených příběhů, na publikování komiksů ale v 50. a na počátku 60. let nebylo ani pomyšlení (neboť v dobách socialismu byl žánr komiksu považován za "literaturu negramotných"). K průlomu v jeho tvorbě došlo v roce 1966, kdy výtvarně spolupracoval na filmu "Kdo chce zabít Jessii". Po úspěšném promítání snímku vykročil na volnou nohu a tvořil ilustrace i kreslené seriály pro řadu novin a časopisů. Jeho komiksy však byly i přes pozvolné uvolňování politické situace trnem v oku komunistickým dohlížitelům, a tak byly často na pokyn shora ukončovány v půli (např. komiksy Honza Hrom nebo Pepík Hipík). Po vpádu armád Varšavské smlouvy bylo zastaveno vydávání kresleného příběhu Muriel, který se právě chystal do tisku. V době normalizace se Kája Saudek živil kreslením ilustrací pro Pionýrskou stezku a dekorací pro televizní vysílání Pionýrské vlaštovky. V roce 1979 zahájil kariéru undergroundového kreslíře. Z tohoto období pochází i typicky česky pojatý superhrdinský příběh Arnal, který se stal nejpřekládanějším českým komiksem vůbec. Po Sametové revoluci začaly vycházet reprinty Saudkových komiksů ve statisícových nákladech a objevila se řada Saudkových pokračovatelů.....

Kája Saudek, který bohužel již třetím rokem leží v nemocnici v komatu, je nejen autorem smělých komiksů, ale také zdatným propagačním grafikem a uměleckým solitérem schopným se úspěšně pohybovat mezi filmem, užitou grafikou a ilustrační tvorbou. Všechny tyto Saudkovy polohy ukazuje právě výstava v Českém centru z které je patrné, že autorova vrcholná díla vznikla většinou v uvolněném období druhé poloviny šedesátých let. Saudkův výtvarný rukopis je  typický neuvěřitelným erotickým nábojem, a to jak obsahem, tak celkovým výrazem. Výstava navíc přináší řadu dosud nepublikovaných  Saudkových prací. Jsou to například soubory fotografií jeho dvojčete Jana Saudka,  které Kája Saudek dokresloval a do nichž vpisoval dialogy v bublinách (viz poslední foto pod článkem). Díky těmto zásahům získávají snímky zlehčující či ironizující obsah....(tolik výtah z oficiálních zdrojů).

Když už jsem se dostala k tématu komiksu, ráda bych na těchto místech zmínila (bohužel) už konanou akci Komiksfest!, na kterou jsem plánovala vyrazit, ale znáte to - čas a okolnosti se postavily  nemilostrdně proti mně. Každopádně 4.tý ročník Komixového festivalu probíhal na začátku listopadu a hlavní cenu mezinárodní pražské přehlídky charakterizuje právě postava Muriel (půvabná, avšak nikterak křehká žena, považovaná za nejkrásnější postavu domácího komiksu od tvůrce Káji Saudka). I když festival Komiksfest! už skončil, v třinácti pražských galeriích a klubech pokračovaly následující měsíc výstavy. A zítra 22.listopadu je poslední šance (kterou si snad už nenechám utéci) shlédnout dvě výstavy ve věži Novoměstské radnice, které nesou název: "Návraty komety - český komiks 1989 - 2009" a "45-89 Komiks za železnou oponou". Na této přehlídce komiksů z bývalých komunistických zemí  se objevuje již výše zmiňovaná  postava Muriel. Kája Saudek nakreslil v roce 1969 dva příběhy o Muriel, "Muriel a oranžová smrt" a "Muriel a andělé", přičemž druhý z jmenovaných příběhů byl letos vyhlášen nejlepším českým komiksem.  Muriel je příběh o lodní lékařce, jež zachrání anděla, který jí představí svět bez nenávisti, zlých lidí i smrti. Tento příběh vystrašil dobovou cenzuru tak, že komiks "Muriel a andělé", nakreslený podle scénáře Miloše Macourka, nakonec vyšel poprvé až v roce 1991. A stal se bestsellerem.

Jsem zvědavá a těším se, že se zítra dozvím více....

(V bublinách na prsou stojí psáno: "Helejte, na co teď vůbec myslíte? ....Nechtěl byste takhle náhodou vidět moje prsa?" A v bublině o kousek níž stojí: "??? Nesmysl !!!! Jak si  můžete něco takového vůbec myslet? Osobo - co se to opovažujete?")

Výstava v pražských ulicích "My jsme to nevzdali" do 23.11.2009

 Na několika zastávkách v centru Prahy se v současných dnech nachází 145 velkých panelů, na nichž jsou představeny příběhy 20.století pohledem přímých aktérů tragických událostí naší česko(slovenské) historie. Výstava nese název "My jsme to nevzdali" a připomíná 20.výročí pádu železné opony. Místa a témata jednotlivých zastávek jsou následující:

1/2/3/ Hradčanské náměstí (II.světová válka a odboj, Holocaust, Gulag)
4/ Klárov (Padesátá léta)
5/ náměstí Jana Palacha u Rudolfina (Od jara k jaru: 1968 - 1969)
6/7/ náměstí Na Kampě u Karlova mostu (Disident a Charta 77, Normalizace)
8/ park Kampa, blízko ulice Říční (Naše menšiny)
9/ průchod mezi Národním divadlem a Laternou Magikou (Divadlo a revoluce)
10/ Jungmannovo nám. (Listopad 1989 z pohledu Britského velvyslanectví)
11/ Václavské nám. (Bezpečnostní složky a listopad 1989)
12/ Václavské nám. u sousoší sv.Václava (Demonstrace v roce 1989)

Výstavu "My jsme to nevzdali aneb příhěhy 20.století" připravili  lidé z nevládní a neziskové organizace POST BELLUM, jež sdružuje novináře a historiky orientující se na vzpomínky historicky významných skupin obyvatelstva, jako jsou např.veteráni z 2.světové války, oběti holocaustu, novodobí vojenští veteráni, političtí vězni komunistického režimu v tehdejším Československu nebo sovětských lágrech, představitelé disidentu, ale i těch, kteří pracovali pro tzv. "druhou stranu": StB, KGB, vojenskou kontrarozvětku...atd a jsou ochotni vyprávět své příběhy....Od roku 2001 sdružení usiluje o vytvoření reprezentativní zvukové, video a fotografické sbírky vzpomínek dosud žijících pamětníků jednotlivých skupin. Z této sbírky potom vzniká rozhlasový cyklus dokumentů "Příběhy 20.století", který vysílá Český rozhlas - Rádio Česko každou neděli v 10.05h a reprízy je možné slyšet každé pondělí na Radiožurnálu ve 20.05h.

Přiznám se, že se pro mě každou neděli dopoledne stalo rituálem poslouchat tyto dokumenty plné strhujících lidských příběhů, jež svou autentičností dokreslují a doplňují moje znalosti moderní české historie... Co se týká výstavy "My jsme to nevzdali" v pražských ulicích, tak vychází  právě ze vzpomínek účastníků historických událostí, jež byly zpracovány pro rozhlasový cyklus dokumentů  "Příběhy 20.století" (např. na dobu normalizace a Sametové revoluce vzpomíná písničkář Vladimír Merta nebo sochař Olbram Zoubek).  Autentické vzpomínky jsou doplněny dobovými fotografiemi, plakáty, dokumenty...atd, a to v jazyce českém a anglickém. Na Hradčanském náměstí se vedle výstavních panelů nachází  transportní vagon z roku 1920, ve kterém byli pravděpodobně převáženi českoslovenští Židé do Terezína. Na stanovišti na Klárově, jež se tématicky věnuje době Padesátých let, je dočasně instalovaná kopie dřevěné hlídací věže z bývalého tábora nucených prací pro politické vězně z let 1951-1961. Areál tohoto vězeňského tábora,  který se nachází mezi bývalými uranovými šachtami Vojna I. a II. u Příbrami, byl v roce 2001 vyhlášen kulturní památkou. V současné době se zde nachází Památník Vojna s rekonstruovanými autentickými objekty a dobovým zařízením, jež se stalo pietním místem připomínajícím utrpení politických věznů v době komunistického režimu. O Památníku Vojna, který jsem navštívila letos v létě,  napíši někdy příště, bližší informace o něm prozatím najdete zde.

Výstava Okupační stávky 68/89 v Karolinu do 27.11.2009

V přízemí historické budovy Karolína nacházející se vedle Stavovského divadla na Ovocném trhu se koná do  27.11.2009  výstava věnovaná revolučnímu dění let 1968 a 1989. V  krásně nasvícené Křížové chodbě Karolína jsem v deštivý podvečer shlédla působivou výstavu černobílých fotografií Přemysla Hněvkovského nesoucí název "Okupační stávky 68/89". Snímky zachycují dění na Univerzitě Karlově a související akce v Praze od 21.srpna 1968,  události po upálení studenta filosofie Jana Palacha v lednu 1969 až do Mistrovství světa v ledním hokeji v roce 1969. Dalším obdobím zobrazeným ve fotografických momentkách je Sametová revoluce a události s ní spojené , jež probíhaly od 17.listopadu 1989 do 1.ledna 1990.

Fotograf a vystudovaný medik Přemysl Hněvkovský zaznamenal s leikou v ruce dva významné dějinné zvraty 20.století a jeho skoro zapomenuté snímky se dostávají do širšího povědomí až v posledních letech. Okupace varšavskými vojsky zastihla Hněvkovského na vojně. Přesto neváhal a působivě zachytil atmosféru vypjatých dní a následné okupační stávky studentů na universitě. V listopadu 1989 byl zase Hněvkovský na universitní fakultě asistentem. "Využil jsem znalosti prostředí. Studenti mě tolerovali, žádného jiného fotografa do poslucháren nepustili. Byl jsem tam ve dne i v noci," vzpomíná dnes v článku na Idnes.cz. Ve srovnání s rokem 1969 to podle něj bylo hodně podobné a přece úplně jiné. "Daleko víc obav. A taky víc naděje."

"Studenti tehdy spolu s divadelníky vyhlásili okupační stávku a zabydleli se v aulách a posluchárnách svých fakult. Byli odhodláni zůstat až do té doby, než se demokratický vývoj v naší zemi ukáže jako nezvratný. Po celonárodní generální stávce, dramatických jednáních o sestavení vlády a rezignaci KSČ na svou ´vedoucí úlohu´ tak učinili až po zvolení Václava Havla prezidentem 29. prosince 1989," říká Hněvkovský o době před 20ti lety, jejíž výročí se v těchto dnech blíží mílovými kroky. Jelikož jsem byla v době Sametové revoluce malá holka, ráda jsem využila příležitosti a ponořila se do autentické atmosféry fotografií. Jsem už přeci jenom "pamětníkem", i když velmi mladým, ale pár vzpomínek na tuto dobu přeci jenom mám. Pro všechny, kteří si chtějí také zavzpomínat, tuto výstavu vřele doporučuji!

Několik informací o autorovi fotografií:

Mudr.Přemysl Hněvkovský, Csc. (*1941)  vystudoval v roce 1964 1.lékařskou fakultu University Karlovy. Roku 1965 nastoupil do Biologického ústavu, kde působil do roku 1996. Oblast jeho fotografického zájmu je zachycení života v každodenních situacích. Své práce uveřejňoval např.v Literárních novinách, Československé fotografii nebo v Mladém světě, spolupracoval s časopisem Melodie, divadlem Semafor, skupinou Sputnici a Československou televizí. Má řadu ocenění z domácích a zahraničních výstav.

P.S.

Hned před vstupem do Křížové chodby je instalována další výstava sestavená z fotografií a dokumentů z listopadu a prosince 1989 evokující první týdny Sametové revoluce v divadlech v Praze, Plzni, Ústí nad Labem, Brně, Olomouci a Ostravě nazvaná příhodně "Divadlo a revoluce".

Vstup na obě výstavy je volný a výstava je otevřena denně včetně víkendů.

                                               (Křížová chodba v přízemí budovy Karolína)

Ani české Dušičky, ani americký Halloween, ale mexický Den mrtvých 1.11.2009

 Moje oblíbené alternativní divadlo Alfrédvedvoře pořádá  za podpory Městské části Praha 7 v neděli 1.11.2009 akci DEN MRTVÝCH - DIA DE LOS MUERTOS, aneb španělskou verzi českého svátku Dušiček.

Akce proběhne mezi 15 a 19h ve Stromovce poblíž Šlechtovy restaurace.

U starých Mexičanů nebyly život a smrt v takovém protikladu jako u nás. Život pokračoval ve smrti, a naopak smrt nebyla přirozeným ukončením života, ale jen jednou fází nekonečného koloběhu. Život, smrt i znovuzrození byly jen různými etapami vesmírného, neustále se opakujícího procesu. Oslavy Dne mrtvých v Mexiku spojuje přesvědčení a víra, že kvalitu vezdejšího života ovlivňuje do značné míry naše chování k „našim" mrtvým. Pojďte s námi oslavit Dušičky na mexický způsob!

Program Dne mrtvých:
-zdobení cukrových lebek
-ochutnávka svátečního pokrmu „Pan de Muerto“
-výklad jednotlivých atributů typického mexického oltáře
-dílna na výrobu domácích oltáříků
-výroba lampionů inspirovaná barevnými mexickými ubrousky „papel picados“
-divadelní představení

 Dneska jsem se vrátila ze Stromovky docela promrzlá, inverzní studené počasí nám nepřálo, ještě že všudypřítomné rozsvícené svíčky a barevné mexické oltáře "projasnily" atmosféru padající mlhy a soumraku mezi stromy....Akce byla pořádaná zejména pro děti, které se mohly realizovat během výtvarných dílniček (workshopů), škoda jen, že se nerozléval svařák nebo grog pro rodiče...Připojuji fotku (vlevo dole) unikátního oltáříku věnovanému americkému popovému zpěvákovi M. Jacksonovi - jako jeho olíbená pochutina byla instalována na oltáříku flaška Becherovky a obrovská tabulka čokolády.....:-)

Výstava "Literatura bez hranic" v letohrádku Hvězda

Poslední zářijový víkend jsem vyrazila s rodinou do obory Hvězda, která se nachází v městské části Praha 6. Plán byl prostý: nechat proběhnout děti mezi stromy a mezitím si ukradnout chvilku pro sebe, abych mohla navštívit multimediální projekt nazvaný "Literatura bez hranic - Hašek, Čapek, Seifert, Hrabal, Havel", jež potrvá do 1.listopadu 2009 a je konaný při příležitosti předsednictví České republiky v Evropské unii. Cílem výstavy věnované pětici klasiků českého novodobého písemnictví je ukázat, že i malé národy mají velkou literaturu odpovídající na problémy okolního světa (tolik informace z oficiálních tiskovin). Mezi moje velmi oblíbené autory patří bezesporu Hrabal, Havel, Čapek, ale během výstavy mě zlákala i poetika Seifertových básní, tak snad se již brzy dostanu k tomu, že si některou z jeho básnických sbírek přečtu před spaním na dobrou noc....Na výstavu mě nakonec doprovázel můj 4 letý syn, což znamenalo omezenou možnost soustředění, a proto jsem si pořídila zdařile zpracovaný katalog k výstavě a většinu informací o výše zmíněných autorech si přečetla až v klidu doma....

Když vstoupíte do letohrádku, vplujete hned  v přízemí do dlouhodobě instalované výstavy o významném historickém období českých zemí počátku 17.století vrcholící neslavně proslulou bitvou na Bílé hoře roku 1620, která se na místech dnešní obory odehrávala. Zajímavé jsou  také informace o vzniku letohrádku, jež dal v letech 1555-56 postavit arcivévoda Ferdinand Tyrolský podle vlastních návrhů jako oslavu vítězství habsburského katolického vojska nad českými protestantskými stavy. Renesanční stavba má půdorys šesticípé hvězdy (odtud název letohrádku i obory) a výstava se zabývá i  esoterickou symbolikou tohoto nezvyklého tvaru půdorysu.....

Po vystoupání po točitém schodišti do prvního patra,  kde je instalována výstava "Literatura bez hranic" jsem usadila syna doprostřed místnosti a dala mu na uši veliká sluchátka, aby mohl nerušeně poslouchat  známé i méně známé hlasové záznamy jednotlivých spisovatelů, jimž se výstava věnuje.  Bohužel poslouchat mluvený text vydržel asi tak 5 minut (ani nevím přesně, kdo ve sluchátkách zrovna mluvil), ale při cestě domů se mi z ničeho nic zeptal, jestli je pivo taky (!) mým oblíbeným nápojem. Z toho jsem vyvodila, že zřejmě poslouchal Hrabala a že na něj (zřejmě) zapůsobil.....Jinak výstava je zajímavě instalovaná, neboť každému autorovi je věnováno zákoutí, v němž atmosféru, ve které tvořili, evokují autentické předměty z jejich života (např.v každém zákoutí se nachází imitace autorova psacího stolu ve chvíli, kdy měl autor rozepsané některé ze svých děl...). Dále je možné zhlédnout dokumentární filmy a jak jsem již napsala výše, poslechnout si hlasové záznamy jednotlivých autorů....

Na závěr bych chtěla jenom krátce zmínit existenci dvou úžasných dětských hřišť. Jedno se nachází přímo v oboře mezi stromy a v době naší návštěvy bylo právě před dokončením, takže přístupné byly jen některé z atrakcí. Druhé hřiště se nachází po pravé straně před hlavním vchodem do obory Hvězda. Jedná se o dopravní dětské hřiště DDM Prahy 6 a kromě zmenšené verze křižovatek a dopravních značek pro děti nabízí i dvě prolézačky s pískovištěm. Sečteno a podtrženo: Zalesněné prostředí obory Hvězda je vhodné jak pro romantické procházky přírodou s možností zastavení na dětských hřištích, tak pro výpravu za poznáním v podobě návštěvy letohrádku (otevřeno denně mimo pondělí od 10-18 hodin).

Japonská opera Proměna na námět Kafkovy povídky, pouze 10. a 11.října 2009

Procházela jsem Prahou a zahlédla plakát s portrétem Franze Kafky, který okamžitě upoutal moji pozornost. Cože se to chystá? Zprvu jsem si všimla pouze upoutávky na OPERU Proměna na námět Kafkovy povídky a hned mi bylo jasné, že by to mohl být zajímavý zážitek. Kafka svojí tvorbou představuje bezednou nádobu nejrůznějších interpretací a moji představivost zaujala zejména forma zpracování - opera. Dalším lákadlem je samotné místo provedení, totiž prostory Divadla ALFRÉDVEDVOŘE, což je pražská scéna pro tzv. nové divadlo, jež uvádí progresivní uměleckou tvorbu a unikátní autorské projekty. A aby toho nebylo málo, po podrobnějším prozkoumání plakátu jsem zjistila, že se jedná pouze o dvourázové představení ve dnech 10. a 11.října 2009, jehož se zhostí japonské divadlo Konnyakuza, jež (prý) patří mezi přední japonské scény...Takže předpokládám, že o netradiční kulturní zážitek mám tímto postaráno...

P.S. Přiznám se, že na japonskou operu zpracovávající klasické dílo evropské literatury jsem šla s mírnými obavami, že představení bude (možná) příliš alternativní...Téma Kafkovy povídky Proměna (aneb jak se z člověka stane z ničeho nic přes noc brouk lezoucí po stěnách pokoje a nemohoucně pozorující a odkrývající vztahové problémy ve své rodině) je už dost surrealistické samo o sobě... O to větší bylo moje překvapení, že se jednalo o velmi komorní hru plnou (srozumitelné) expresivity, a to jak v bohatosti výrazových gest, tak v hudebním zpracování. Výborně zvládnuté a vhodně do představení zakomponované byly i reálie Prahy na počátku 20.století (obrazy kabaretu, polky, vodníka na Kampě, kostelních věží a zvonů...atd). A celkové vyznění díla přesáhlo samotný autorův záměr, neboť se japonským umělcům povedlo zdařile interpretovat Kafkovo dílo v kontextu atmosféry společenské xenofobie, jež vyvrcholila pro židovské obyvatelstvo v tragických událostech 2.sv.války. Velmi věrohodné zpracování pražského Kafky japonskými umělci! Intenzivní hudební a divadelní zážitek!

Pražské vinobraní 2009 pozorováno z povzdálí (ach jo)...

(vinice s kaplí sv. Kláry za Trojským zámkem na Praze 7)


Během letošního krásného babího léta se v Praze konalo hned několik oslav vinobraní. Sice se může zdát, že pěstování vína není typickým jevem pro hlavní město České republiky, ale opak je pravdou. Již od 14.století se díky nařízení Karla IV. stalo specifikou jednotlivých pražských měst zakládání množství vinic. Privilegiem z roku 1358 král nařídil vysazovat vinice v okruhu tří mil (asi dvacet kilometrů) v okolí města. Na podporu této činnosti osvobodil vinaře od poplatků  a zároveň uvalil cla na dovážená cizí vína. Tak mohly vzniknout vinice, které si do dnešních dnů (s určitými časovými přestávkami) udržely produkci pěstování vlastního vína: např. vinohradské vinice na Grebovce, vinice sv. Václava na Pražském hradě, vinice sv. Kláry za Trojským zámkem...atd.

Pražské vinobraní v jednotlivých městských částech probíhá ve znamení nekonečného tekoucího proudu burčáku a spousty doprovodných akcí. Já jsem se jenom krátce stavila na vinohradském vinobraní na náměstí Míru a atmosféra byla v zapadajícím slunci, jež se opíralo o kostel sv. Ludmily, prostě úžasná. Davy lidí zpomalily a oddávaly se ochutnávání vinného kvašeného moku, hrál zde dobový flašinetář a pouliční kamelot do toho předříkával kramářské písně, dobové trhy nabízely staročeské občerstvení a výrobky tradičních řemesel. Vinobraní městské části 2 - Vinohrad začalo v pátek 18.září na náměstí Míru a pokračovalo v sobotu 19.září v Havlíčkových sadech - Grébovka. Tématem vinohradského vinobraní bylo tento rok oslava 130.výročí povýšení Královských Vinohrad na město.....

V ty samé dny, tj. pátek 18.9. a v sobotu 19.9. probíhalo i vinobraní v 3.městské části- na Žižkově nebo v prostorách pod vinicemi sv.Kláry a na nádvoří Trojského zámku (městská část 7).

Pro ilustraci atmosféry přikládám několik odkazů:

Doprovodný program  vinobraní  na Vinohradech a na Žižkově si můžete prohlédnout zde.

Doprovodný program s fotografiemi z vinobraní na Tróje organizované Pražskou botanickou zahradou si můžete prohlédnout zde.

A aby toho nebylo málo, tak už začátkem září, tj. 5. a 6.9. se odehrával 4.ročník  "Vinobraní na Pražském hradě" v prostorách Jízdárny a její přilehlé terasy. Pěstování vína se v těchto unikátních historických místech datuje už od dob sv. Václava. Novodobou tradici pak ve dvacátých letech oživil během úprav Hradu architekt Josip Plečnik. Ani toto vinobraní neušlo mé pozornosti, neboť jsem se v inkriminované  době  pohybovala s dětma na Malé Straně a nemohla jsem nezaznamenat skupinky veselých lidí nesoucí s sebou pet lahve plné burčáku pořízené za lidovou cenu. Popravdě, trochu jsem jim záviděla, příští rok se budu muset na dobu oslav vína lépe připravit, zejména zorganizovat hlídání dětí, abych se mohla plně soustředit na nasávání bujaré atmosféry v nádherných historických kulisách Prahy.....

Program vinobraní na Pražském hradě najdete zde.

P.S. Právě jsem zjistila, že není všem dnům konec (ani konec oslav vinobraní v Praze), protože již tento prodloužený víkend 26.-28.září se bude konat v rámci oslav patrona české země "Svatováclavské vinobraní"  v prostorách Svatováclavské vinice u Richterovy villy. Zde je odkaz na program slavností 

Výstava fotek Roberta Vana v Mánesu do 9.9.2009

O výstavě:

Velká retrospektivní výstava "The Platinum Collection", kterou pořádá Leica Gallery Prague, se koná na počest autorových loňských šedesátých narozenin a komplexně představuje jeho tvorbu od roku 1968 až do roku 2009.

O Robertu Vanovi:

Robert Vano se narodil v roce 1948 v Nových Zámcích na Slovensku. V roce 1967, krátce po maturitě ve svých devatenácti letech, emigroval přes Itálii do USA. Začal pracovat v New Yorku jako kadeřník a vizážista. Asistoval u módních fotografů zvučných jmen, kterými byli například Horst P. Horst, Marco Glaviano, Catel, Fallai, Nadír anebo Malerbi. V roce 1984 začal působit jako samostatný fotograf v New Yorku, Paříži a Miláně. Jeho práce najdeme v časopisech Harper’s Bazaar, Vogue, Elle, Cosmopolitan a v dalších.

Během horkého sobotního odpoledne jsem s rodinou vyrazila na výstavu fotografií Roberta Vana, která se konala v prostorách Mánesa na Masarykově nábřeží v Praze. Těšila jsem se nejenom na módní a erotické fotky (akty) světoznámého fotografa, ale i na samotné (úžasné) prostory funkcionalistické budovy Mánesa, která byla dokončena roku 1930 a která mi svým tvarem a polohou vždy připomínala "vodní elektrárnu" nebo nějakou jinou technickou stavbu....

Bohužel výstavu samotnou jsem byla nucena slítnout "rychlým okem", neboť jsem neustále usměrňovala svoje dvě malé děti, jež se chystaly "samou láskou a nadšením" zbourat obří srdce z papíru postavené uprostřed výstavní síně... Kromě již výše zmíněných módních fotek a mužských aktů mě zaujala atmosféra zachycené Prahy - známé panoramatické pohledy vždy doplněné těžkými mraky vytvářejícími dramatickou náladu. Sama s oblibou fotím Prahu a je naprosto zřejmé, že většina fotek tohoto města prezentujícího se v cestovním ruchu NEzachycuje atomosféru před bouří, protože mraky a déšť jsou neštěstím pro turisty...Právě proto mi fotografické pohledy na "zamračenou Prahu" přisly originální a působivé....

Protože bylo jedno z posledních horkých dnů letošního léta, uchýlila jsem se s dětma do spodní části výstavních prostor Mánesa, které byly prázné a z okna jsme pozorovali plynoucí řeku pod námi. Ve chvilích ticha (vzácné momenty, kdy děti nevydávají žádné zvuky) jsem si vychutnávala atmosféru této osobité funkcionalistické stavby, která vznikla podle projektu Otakara Novotného  za účelem vytvoření výstavních prostor  Spolku výtvarných umělců. Stavba je originální také tím, že zakomponovala spřilehlou středověkou vodárenskou věž do nového kontextu moderní architektury a výsledná charakteristická silueta se stala symbolem spolku....Budova Mánesa překlenuje rameno Vltavy, takže se dá po postranních schodech dostat z Masarykova nábřeží na Slovanský ostrov, kde je velké, nově zrekonstruované (2008) dětské hřiště....Takže rodičové se kulturně uspokojili a děti nakonec pořádně vyřádily.....

(V pozadí siluety Mánesa je vidět horní část "Tančícího domu" od světoznámého arch.Franka Gehryho)

Dny Evropského dědictví 2009, víkend 12.9.-13.9.

Dny Evropského dědictví (EHD - European Heritate Days) jsou významnou celoevropskou kulturní akcí, která v České republice bude probíhat ve dnech 12.-20.září, v  Praze pak o víkendu 12.-13.září.

Dny Evropského dědictví 2009 mají tentokrát téma "Památky měřené časem".

Akce nabízí jedinečnou příležitost navštívit i památky, které jsou jinak pro veřejnost zcela uzavřeny. Na některých místech bude také doprovodný program, přednášky, divadlo a další.

Neboť nemám času nazbyt, z rozsáhlého katalogu zpřístupněných objektů jsem si vybrala 2 památky technického charakteru, protože jsem zvědavá, jak vypadá Praha podzemní.....

Ústřední kanalizační uzel, Praha 1, Staroměstské náměstí, so+ne 9.00 - 18.00 hod

V hloubce 7m pod Staroměstským nám. se nachází unikátní technická památka-ústřední kanalizační uzel. Kanalizační uzel je součástí jednotné kanalizační sítě a splachovacího systému, o jehož výstavbě město rozhodlo v roce 1893. V konkurzu na vybudování kanalizace zvítězil britský inženýr W.H.Lindley.

Ústřední kanalizační uzel jsme vypustili, neboť z otevřených přístupových dveří, které se nacházejí hned vedle staroměstského orloje, vycházel velmi nepříjemný zápach....I procházející turisti se divili, co se to děje, ale holt co čekat od kanalizačních chodeb obzvlášť v den, kdy je těžké, dusné počasí a kanály smrdí více než kdy jindy....Tak někdy příště....

Kolektor CENTRUM, Praha 1, Celetná ulice č.4,  pouze so 9-18hod

Podzemní tunely - kolektory, v nichž je uložena převážná část inženýrských sítí zajišťující chod moderního velkoměsta. Seznámíme Vás s technologií výstavby kolektorů a se způsobem uložení inženýrských sítí. Pražské kolektory mají délku bezmála 90km, staví se a plánují další.

Jak uvidíte v následujícím krátkém videoklipu, s rodinou jsme se nakonec vypravili do podzemních prostor blízko Staroměstského náměstí. Bylo pro mě fascinující si uvědomit, že pod historickým vzhledem centra Prahy se skrývají technické stavby v podobě kolektorů, kde jsou uloženy všemožná potrubí  (vodovodní, parovodní, zemního plynu a svítiplynu) a nejrůznější  kabely (pro rozvod elektrické energie, kabely místní i dálkové sdělovací sítě, rozvody kabelové televize a internetu, rozvody potrubní pošty....atd) a že lze těmito chodbami procházet! "Trasa C, kolektor Centrum 1 - Příkopy-Celetná" je dlouhá asi 1200m, max. hloubka je cca 30m a je nutno zdolat 7 žebříků. My jsme samozřejmě celou trasu neprocházeli, ale skrze gotické sklepení jednoho domu v Celetné ulici jsme prošli pouze její malou částí...

Nejsem vůbec technický typ, ale "Praha podzemní" mě rozhodně láká, a to v nejširším slova smyslu, ať se jedná o podzemí inženýrských sítí (kolektory) nebo komunikační podzemí (tunely a trasy metra), vojenské podzemí (chodby v historickém opevnění města), "pohřební" podzemí (krypty pod kostely), "obytné" podzemí (gotická sklepení) či podzemí související s hospodaření s vodou (štoly, kanalizace). Budu muset na toto téma podrobně vypracovat nějakou procházku..... Prozatím pro podobně postižené jednotlivce doporučuji navštívit Štolu číslo XXII, která se nachází na Petříně nad Lobkovickou zahradou, kde je celoročně (?) instalovaná výstava fotek Podzemní Praha (vstupné dobrovolné).

Praze teď vládne přízrak Golema!

A je to tady! Dlouho očekávaná událost je v těchto dnech v plném proudu. Prahu ovládl přízrak Golema! Přesně 7.září 2009 totiž uplyne 400 let od úmrtí Rabbiho Lowa (kol.1525-1609), vlastním jménem Jehuda Liva Ben Becalel, známým ve světě pod svým akronymem Maharal. A je to právě Rabbi Low, jehož zná širší česká veřejnost zejména díky golemovské legendě, která se svojí tajuplnou atraktivitou stala námětem mnoha zpracování v 19.a 20.století. Vždyť kdo by neznal film M.Friče z roku 1951 Císařův pekař a Pekařův císař?

Kdo to však byl Golem a proč byl stvořen? Židovská legenda o tomto hliněném muži praví, že byl svořen Rabbi Lowem pomocí tajného kabalistického rituálu z hlíny na břehu Vltavy a následně oživen vložením "šému" (hebrejsky znamená "slovo boží"), což byl nápis na kusu papíru stočený do kuličky a vložený hliněnému muži do čela. Pouze toho, kdo Golema stvořil a oživil, bylo toto obrovské monstrum ochotné poslouchat na slovo a plnit každý jeho příkaz. Původním posláním pro vznik Golema byla ochrana pražských Židů před pronásledováním křesťanskou majoritní společností Prahy. Ačkoliv v době života Rabbiho Lowa jako vrchního rabína v židovském ghettu zažívali Židé kulturní a hospodářský rozkvět (zejména díky benevolenci extravagantního císaře Rudolfa II.), nebezpečí pronásledování a tzv. "pogrom" (vypalování židovských ghett) bylo v jejich paměti stále živé....Nakonec však po 13ti letech "života" byl hliněný Golem Rabbi Lowem opět tajným rituálem přeměněn v prach na půdě Staronové synagogy, kam bylo od té doby zakázané chodit. Tento zákaz se dodržuje do dnešních dnů a na rozsáhlou půdu této stavby skutečně nevedou žádné schody...

Tolik ve velké zkratce o tomto slavném židovském fenoménu staré Prahy.Jak již bylo zmíněno výše, přízrak Golema oživl v těchto dnech zejména v souvislosti s výstavou nazvanou Cesta života pořádanou Pražským Židovským Muzeem a Správou Pražského hradu v Císařské konírně. Výstava potrvá do 8.listopadu. Základ koncepce výstavy tvoří rozpor mezi postavou historického Maharala a převažujícím soudobým obrazem Maharala (Rabiho Lowa) jako zosobněné tajuplnosti židovského ghetta, divotvůrce, matematika, kabalisty a zejména tvůrce umělé bytosti Golema. Toto pojetí Maharala sice není historicky oprávěné, ale jak už jsem napsala, poskytlo bohatou inspiraci nejen literatuře, ale i dramatickému, filmovému a výtvarnému zpracování. Proto se výstava o Maharalovi věnuje jak Maharalovi jako pedagogovi, náboženskému a filosofickému mysliteli, tak také původu legend spojených s jeho jménem....

V této souvislosti bych chtěla upozornit na výstavu v Galerii Roberta Guttmanna, jež se nachází v zadním traktu Španělské synagogy. Jedná se o výstavu "Golem. Hledej znak či slovo k jeho oživení", která potrvá do 4.října. V upoutávkách v médiích se píše, že se jedná o dotykový objekt výtvarníka Petra Nikla, určený ke kresbě prstem, světlem či hudbou. Dneska jsem se na výstavu chystala s dětma, ale bohužel jsem zjistila, že v sobotu a ve dnech židovských svátků je zavřeno. Ráda bych probudila k životu vlastního imaginárního Golema...Tak snad zítra to vyjde a dopíšu své zážitky....(Výstava nám vyšla týden na to a přiznám se, že nejvíce nadchla moje děti...V přítmí výstavní místnosti je nainstalovaný zespoda nasvícený skleněný pult s jemným pískem. Když do písku malujete prsty, pomocí nasvícení se projektuje váš výtvor na natažené bílé plátno vedle pultu....Velmi prostý princip, efekt taktéž prostý... Psaním a kreslením do písku se prý stáváme spoluúčastni procesu "oživení" naší představy Golema. Co dodat: děti se v písku přehrabují rády za jakýchkoliv okolností, já osobně jsem očekávala méně interaktivity a více konkrétnějších představ, jak by mohl znak či slovo k oživení Golema vlastně vypadat....).

Nakonec jsem si s dětma vyfotlili Golema  na Staroměstském náměstí. Stál tam přivázaný řetězy k dřevěnému trakaři, obklopený turisty, kteří u něho s nadšením pózovali (neměli z něj vůbec strach, spíš se k němu láskyplně tulili).....Mě ovšem nejvíc fascinoval pohled na Golema na pozadí se secesním sousoším Jana Husa. Napadlo mě, že aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, měl by Spolek pro obnovu Mariánského sloupu, jež stával na Staroměsts.náměstí do roku 1918, kdy byl několik dnů po vyhlášení samostatného Československa stržen davem, nainstalovat (dočasně) kopii tohoto Mariánského sloupu vedle pomníku Jana Husa. Bylo by tak na všech fotkách, které si turisti přivezou zpátky do svých domovin, naprosto zřetelné, že Staroměstské náměstí tvořilo po staletí průsečík katolického a husitského a židovského vyznání...

Národní Muzeum se rozrostlo o "zakázanou" budovu...

   
 Tzv. "Nová budova" Národního Muzea (což je bývalá budova Rádia Svobodná Evropa a ještě předtím budova bývalého Federálního shromáždění) otevřela 15.srpna 2009 své prostory veřejnosti v rámci komentovaných prohlídek, přečetla jsem si titulek v novinách a zaradovala se!

Tímto mám totiž možnost prozkoumat interiéry "zakázané" budovy v Praze, kolem které často procházím, ale nikdy jsem neměla šanci se podívat dovnitř. Jak bych taky mohla! Co moje paměť sahá, budova byla ještě do nedávna obehnaná betonovými zátarasy a střežena ve dne v noci ozbrojenci, neboť byla sídlem Rádia Svobodná Evropa, jež vysílá svá zpravodajství v 28 jazycích do 20 zemí celého světa, v nichž je tisk oficiálně zakázaný. Tato činost tak udělala z budovy rádia nejpřísněji hlídaný objekt v České republice, zejména po teroristických útocích z 11.září 2001. Byla jsem několikrát svědky toho, jak se bloudící turisté, kteří si chtěli zkrátit cestu do Státní opery nacházející se hned vedle této budovy, nestačili divit, když jim po přiblížení se k zátarasám vyšla vstříc ozbrojená hlídka se samopaly. A podobné scény se odehrávaly v blízkosti nejrušnějšího boulevardu v Praze - Václaváku!

Ale zpátky k pohnuté historii této tajemné stavby, jež bude poprvé od doby svého vzniku sloužit výhradně veřejnosti. Ještě předtím, než se budova stala sídlem Rádia Svobodná Evropa, byly její prostory svědky mnoha polistopadových událostí (byla zde zrušena vedoucí úloha komunistické strany, "válčilo" se zde o pomlčku v názvu naší republiky, odhlasoval se v ní zánik České a Slovenské federativní republiky v roce 1992...atd) a také událostí z doby normalizace, kdy zde Federální shromáždění vydávalo od roku 1963 zákony socialistické republiky.

Co se týká mezi odborníky na architekturu diskutovaného vzhledu "Nové budovy" NM- je již z venčí patrné, že se vlastně jedná o stavby dvě. Na původní neoklasicistní budově někdejšího burzovního paláce (jež byl zcela přestavěn) spočívá ocelová nadstavba nesená mohutnými pilíři (vždycky mi to připomínalo jako by se jedna budova šplhala na záda té druhé...). Jedná se o stavbu podle projektu Karla Pragera, která byla realizována v letech 1967-73.  Nová budova NM tak tvoří moderní kontrast k historické budově Národního Muzea, které bylo navrženo v neo-renesančním stylu architekterm Jos.Schulzem a postaveno v letech 1885-90. V současné době je celá budova prohlášena za kulturní památku ČR a 1.června 2009 ji převzalo do své správy Národní muzeum (....a Rádio Svobodná Evropa se z centra velkoměsta přestěhovalo na bezpečnější a přísně střežený pražský Hagibor).

A na co se můžeme v souvislosti se zpřístupněním této budovy těšit?

Kromě již výše zmiňovaných komentovaných prohlídek se na podzim 2009, v předvečer 20.tého výročí pádu komunistického režimu, otevře v nových prostorách NM výstava s názvem "Za svobodu! (Be Free!)", jež se zaměřuje na  analýzu přístupu k svobodným informacím, propagandu a různý výklad jednotlivých událostí doby 50.tých let 20.století (politické procesy, neprostupnost hranice, změny ve struktuře společnosti...atd) a doby let 70.tých a 80.tých (normalizace, hospodářský kolaps, ale i doba zelené politiky či nesouhlasu s režimem). Výstava potrvá do 6.července 2010, otevřeno je denně od 10-18h.

P.S. Tank umístěný v létě 2008 dočasně před historickou budovou Národního muzea je opravdový! Stal se součástí výroční připomínky 40ti let od okupace Československa tanky Varšavské smlouvy. Mimochodem, do dnešních dnů jsou na sloupech (pilastrech) historické budovy zřetelně patrné bílé stopy jako pozůstatek po ostřelování z doby, kdy si příslušníci spřátelené sovětské armády spletli budovu  Národního Muzea s budovou Československého rozhlasu, jež se nachází o několik set metrů dále na Vinohradské třídě.....

(Národní Muzeum v popředí se čtyřstupňovou fontánou, jež je na vrcholu osazena  alegorickými sochami českých zemí a řek)