Do městské části Praha 8 - Libně jsem dorazila v jedno mlhavé lednové dopoledne. Mezi závějemi sněhu jsem se vypravila po stopách spisovatele a pábitele Bohumila Hrabala, který v Libni strávil část svého tvůrčího života (vedle pivovarského městečka Nymburka a chatové oblasti Kerska). Svoji tůru jsem začala navzdory očekávání na Úřadu městské části Praha 8 sídlící v ulici U Meteoru 6, kde je až do konce ledna 2010 ve foye instalovaná výstava fotografií Bohumila Hrabala , včetně fotografií známých scén z filmů, které byly na motivy Hrabalových knížek natočeny. Očekávala jsem, že výstava nazvaná "Moje Libeň", zrekapituluje místa, která jsou spojená s jeho životem, ale místo toho jsem našla rozmístěné fotky (trochu bez ladu a skladu) mezi kancelářemi úředníků a úřednic (snad jen doprovodná životopisná brožurka objasnila podrobněji souvislost mezi Libní a spisovatelovým pobytem zde).
Objektiv mého fotoaparátu zachytil na výstavě následující scenérie: Fotka soustředěného Hrabala ťukajícího do psacího stroje značky Perkeo shlížela na přepážku paní úřednice "odnaproti", která horlivě ťukala do počítače.....Černobílá fotka Paláce Svět, oblíbené Hrabalovy putyky, která je nyní v dezolátním stavu, byla instalovaná před vchodem do bufetu a hned vedle ní stála černá tabule s nabídkou poledního menu: Dršťková polévka, Talíř Rudolfa II., knedlík, zelí..... Na nástěnce u záchodků se vedle plakátu upozorňujícího na výstavu tlačily plakáty s obrazem polonahé slečny vykukující z půllitru piva, jež zvala na divadelní hru "Taneční hodiny pro starší a pokročilé" vzniklé na motivy známé Hrabalovy povídky....Opravdu zvláštní koláž scenérií!
Výstava fotografií "Moje Libeň" má se skoro ročním zpožděním připomínat Hrabalovy nedožité 95. narozeniny. Vzhledem k tomu, jaký neodmyslitelný literární fenomén představuje Hrabal v české literatuře, mi to přišlo zoufale málo.... Na druhou stranu, nahlíženo pábitelskou optikou, neobvyklé spojení strohého úřednického prostředí s osobitým životním stylem B.Hrabala, jež hledal krásu v nejzákladnějších projevech lidského života, vytvářelo zajímavé kontrasty, které by možná sám autor podmanivým způsobem okomentoval....Kdo ví?
Tolik tedy moje dojmy z výstavy. A tůra po stopách Bohumila Hrabala Libní pokračovala dál....
Tolik tedy moje dojmy z výstavy. A tůra po stopách Bohumila Hrabala Libní pokračovala dál....
Ulicí Zenklovou jsem se vydala směrem k Palmovce a pod Libeňským zámečkem se mi otevřel výhled na chátrající Palác Svět (kino, restauraci a kavárnu v jednom), který býval chloubou Libně a oblíbenou Hrabalovou putykou, jež se mimo jiné stala námětem jeho povídky Automat Svět. Jak jsem se dočetla v místním periodiku a uzřela na vlastní oči, palác podléhá neodvratné skáze. Poslední ránu mu zasadila povodeň z roku 2002 a před demolicí se budovu podařilo zachránit až vyhlášením objektu památkou. Palác Svět získala před 11ti lety v rámci privatizace jedna italská společnost, která před třemi lety představila své plány rekonstrukce objektu, avšak zatím se neděje zhola nic.... A tak Hrabalův "Automat svět" pomalu a jistě mizí v sutinách času, stejně jako atmosféra staré Libně, kde na troskách spadlých budov vyrůstají nové moderní paláce.....
Podobný osud (ovšem dotažený do demoličního konce) vlastně už za spisovatelova života potkal ulici Na hrázi, kde v pavlačovém domě č.24 bydlel Bohumil Hrabal v malém "kamrdlíku" se svojí ženou Eliškou "Pipsi" Plevovou. Část ulice Na hrázi, kterou Hrabal poeticky nazýval "Na Hrázi Věčnosti", musela ustoupit v roce 1988 výstavbě stanice metra Palmovka a autobusovému nádraží. Místo bývalého domu dnes připomíná rozsáhlé graffity na betonové stěně, které v roce 2000 vytvořila výtvarnice Tatiana Svatošová. Jedná se o koláž "Pocta Bohumilu Hrabalovi", na které je zobrazena v nadživotní velikosti spisovatelova postava, nepostradatelná smečka koček korunovaná půllitrem napěněného piva, stylizovaná knihovna s oblíbenými Hrabalovými autory, jeho přenosný psací stroj značky Perkeo ("atomová šrajbmašina"), reklamní štíty z oblíbených hospod nebo pozůstatky okenních rámů a dveří. Celou atmosféru pak dokreslují citace z Hrabalových knížek a vzpomínek napsané na zdi. V jedné z nich Hrabal žertem říká, že jednoho dne by malé náměstíčko, do něhož ústí ulice Na Hrázi, mohlo nést jeho jméno a připojuje historku:"...jednou mi přátelé nechali udělat emailovou desku, na které v červeném poli bylo bíle napsáno...Náměstí Bohumila Hrabala....A tuhle desku přibili na domeček pana Zumra, tam, jak jsem v Libni Na Hrázi Věčnosti říkával, tady, až budu slavný, na tomhle maličkým trojůhelníku ulice Bratrské a Na Hrázi, tady chci mít náměstí....A tak ta plechová tabule tam byla pouze týden....Veřejná bezpečnost ji sundala, když se mladíci ptali, tak velitel v ulici Rosenbergových řekl, že právo na pojmenování náměstí mají jen mrtví...Tak jsem týden byl mrtev, abych sundáním desky vstal z mrtvých......"
V dnešních dnech je Náměstí Bohumila Hrabala zaneseno natrvalo v pražských mapách, v místech, kde si ho spisovatel a "pábitel života" přával mít.....A přesně zde moje mrazivá lednová tůra skončila. V Libni se nacházejí ještě další místa, zejména putyky, spojená s Hrabalem, ale ty se mi snad podaří prozkoumat někdy jindy....
(P.S. Zajímavý doplňující text o Hrabalovi, jeho uměleckých souputnících a Libni si můžete přečíst zde)
Žádné komentáře:
Okomentovat