Hlavní nádraží a povadlá secesní krása Fantovy kavárny

Co dělat s dětmi v centru Prahy v lednový den, když slunce skrz okna láká ven?
Mráz se  ale po chvíli vkrade pod bundy a není před ním úniku!

Jako spásný se ukázal nápad vyrazit na Hlavní nádraží prozkoumat zdejší prostory, které se již několik let mění před očima...Pozor! "Hlávák" už dávno není špinavým, zatuchlým místem, které si pamatuji z konce 90tých let a zejména z roku 2002, kdy po ničivých povodních, jež vyplavily stanice pražského metra, zde byly zavedeny náhradní vlakové spoje, jimiž jsem denně dojížděla do školy!

Italská společnost Grandi Stazioni se v roce 2006 ujala celkové revitalizace a rekonstrukce Hlavního nádraží podle projektu architekta Patrika Kotase. Zásadně by se měly změnit i přilehlé prostory nádraží- Vrchlického sady, lidově a nechvalně nazývané "Sherwood" (loupežnický les). Zde také  bylo (jako první vlaštovka revitalizace parku) před několika lety otevřeno krásné, prostorné a oplocené dětské hřiště se sociálním zařízením ve stylu vlakových záchodových kabinek (ale ve stokrát hygieničtější verzi!) spravované správcem. Jako by se tímto projektem Vrchlického sady částečně navrátily  do doby konce19.st., kdy okolí vlakového nádraží patřilo mezi oblíbená místa k rekreaci Pražanů. Vrchlického sady byly tenkrát udržovány ve stylu anglického parku s vodopádem, vzácnými stromy a ornamentálními záhony.....Těžko představitelné, že?

Jak už bylo řečeno, budova Hlavního nádraží se proměnila ve staveniště. Druhá etapa rozsáhlé rekonstrukce, byla ukončena na začátku léta 2009 - v prosklené vstupní hale vybudované v 70.tých letech 20.st. (kam vede i východ stanice metra Hlavní nádraží) se otevřely moderní obchody a restaurace, byly vybudovány nové prostory odbavovací haly a k jednotlivým vlakovým nástupištím nyní stoupají jezdící schody. Stále je zde možné narazit na četná provozní omezení, jež souvisejí s probíhajícími stavebními pracemi. Když jsem procházela kolem zátaras v podobě bílých stěn, všimla jsem si, že jsou zdobené grafitty od italského "umělce" F.Hullera. Toto dočasné graffitové oživení vnitřních prostor rozestavěného nádraží mi přišlo sympatické a vy se na něj můžete podívat na stránkách projektu Grand Tour zde.

Děti samozřejmě nejvíce zajímaly vlaky, což byl také hlavní účel, za kterým jsme sem přišly. Pohyb vlakových souprav na železnici je fascinující svět sám o sobě- naléhavost hlášení o příjezdech a odjezdech, skřípění brzd, vůně nafty, signální gesta výpravčích, pronikavý zvuk píšťalky - to všechno a mnohem více může být pro nezávislého pozorovatele, který zrovna nemusí spěchat, aby "chytil spoj", zajímavý zážitek.... Další věc, která upoutala naši pozornost na "delší než krátkou chvíli", bylo bronzové sousoší v životní velikosti, které bylo odhaleno na prvním nástupišti 1.září 2009. Cedulka s pamětním nápisem říká: "S hlubokou vděčností věnováno Siru Nicholasi Wintonovi a všem soucitným lidem, kteří 8 vlakovými transporty do Velké Británie v roce 1939 zachránili 669 dětí před hrůzami 2.světové války, a na památku 15 131 československých dětí zavražděných v koncentračních táborech." Více o projektu Winton Train se dočtete zde.

Avšak i na nastupišti nás po čase stihl mráz, tak jsme vklouzli do prostor historické budovy Hlavního nádraží, kterou navrhl významný český secesní architekt, návrhář nábytku, malíř a mecenáš - Josef Fanta - a interiéry v secesním stylu vyzdobili sochaři Stanislav Sucharda a Ladislav Šaloun. Odpolední sluneční světlo prosvítalo okny dovnitř a vytvářelo ve víru poletujícího prachu magickou atmosféru. Když se před námi otevřel obrovský klenutý prostor, který sloužil jako původní vstup do secesní nádražní haly, ale již nějakou dobu je zde kavárna pojmenovaná po architektovi budovy- Fantova kavárna, úžas byl dovršen. Vznešená secesní krása v dezolátním stavu! Zřetelná plíseň na stěnách, dobové přepážky z počátku 20.st. pro nákup vlakových lístků pod nánosy špíny, hned za rohem obrovský nápis "Megasekáč" s podivnými existencemi procházejícími kolem. A nad tím vším nápis vyvedený v ozdobném stylu "Praga Mater Urbium".  Z původní vstupní secesní haly zůstal do dnešních dnů jeden zajímavý prvek- v místech, kde kdysi sestupovalo široké schodiště do tunelů vedoucích k nástupištím, je dodnes zachován polokruhový prostor, odkud je možné při popíjení kávy shlížet na hlavy procházejících cestujících, kteří pospíchají z moderní odbavovací části nádraží  za svými vlakovými spoji....

Co dodat....Skočte si sem co nejdříve na kávu, protože již v druhé polovině roku 2010 se chystá uzavření prostoru minimálně na 3 roky z důvodu rekonstrukce. Předpokládám, že kavárna s lidovými cenami se změní v noblesnější místo, které si tato krásná hala určitě zaslouží, ale závan dekadence, jež je zde nyní tak silně cítit, bude navždy fuč...A je to dobře, vždyť architektonické skvosty by se měly chránit!

Dnešní exkurzi po nádraží ukončím malou historickou vsuvkou a rekapitulací. Hlavní nádraží, centrální pražská železniční stanice, nesla zprvu jméno císaře Františka Josefa I. a byla vystavena v blízkosti zbouraných městských hradeb v roce 1870. První vlakové spoje jezdily na trati Vídeň, České Budějovice, Praha a zpět. V roce 1919 byl vlakové nádraží přejmenováno po americkém prezidentu W.Wilsonovi, jehož pomník, který měl připomínat roli Spojených států při vytváření Československé republiky, stál před Hlavním nádražím v letech 1928- 41. Němečtí okupanti památník strhli v roce 1941 poté, co USA vstoupily do války, a sochu roztavili. O obnově Wilsonova pomníku, který v současné době probíhá, si můžete přečíst více zde. Během 2.sv.války se také nádraží poprvé přejmenovalo na Hlavní nádraží a od 50.tých let se tak jmenuje až do dneška. V roce 1990 byla  snaha vrátit nádraží  jeho prvorepulikový název, ale (prý) kvůli značné finanční nákladnosti takové změny dostalo nádraží toto jméno jako svůj dovětek. Celý název tedy je: "Praha Hlavní nádraží, nádraží prezidenta W. Wilsona". Pamětní deska o tomto aktu, jež proběhl za účasti prezidenta George Bushe v roce 1990, se nachází v hlavním podchodu nádraží vedoucím k nástupištím....

Tak - a to je konec.

Na Vyšehrad do podzemních chodeb!

(Cihelná brána se vstupem do podzemních chodeb...)

Vyšehrad mám ráda. Chodím sem (relativně) často s dětmi, ale hlavně během týdne, protože o víkendech se stává oblíbeným vycházkovým místem Pražanů. Obzvlášť když je hezky, davy lidí korzují po cestách vybudovaných na barokních hradbách s krásnými výhledy na město a na řeku Vltavu, která se ve slunci leskne a vine pod strmými vyšehradskými skalami jako had.

Na Vyšehradě je spousta míst k objevování, ať se jedná o hřbitov významných českých osobností, jež byl vybudován v době národního obrození v 2.pol.19.st., a je plný krásných, umělecky zpracovaných náhrobků, nebo o raně barokní sochu sv.Václava s úsměvnými disproporcemi koně a mužské postavy, která stávala na Václavském náměstí do doby, než byla nahrazena na počátku 20.století "moderní" monumentální plastikou od J.V.Myslbeka. Dominantní vyšehradský kostel sv.Petra a Pavla, původně románská trojlodní bazilika přebudovaná na konci 19.st. v pseudo-gotickém stylu, je vyzdoben v interiérech secesními ornamenty, ale děti na těchto místech spíše obdivují barevné kovové vstupní dveře s vyobrazením dvouocasého lva a orlice - erbovních znaků českých zemí...

Vyšehrad je nejčastěji spojován s počátky českého národa a s notoricky známými legendami z dob osídlení Slovanů, o nichž píše Alois Jirásek ve Starých pověstech českých (pověst o moudré Libuši, o silném a odvážném Bivojovi, o pěvci Lumírovi, o dívčí válce, o Horymírovi, kterého zachránil před popravou věrný kůň Šemík...atd) a navazuje tak na Kosmovo fablativní vyprávění z Kroniky české. Vyšehrad býval  sídlem prvního českého krále Vratislava II z rodu Přemyslovců (korunován 1085) a zažil i znovuobnovenou slávu za vlády Karla IV. Císař a český král Karel IV. zavedl významnou tradici při korunovaci, totiž že každý nový český král musel v předvečer své korunovace dojít pěšky na Vyšehrad a vzdát hold střevícům z lýka a mošně (taška přes rameno - použiju-li moderní terminologie), které měly patřit Přemyslu Oráči, a přihlásit se tímto aktem k prostém původu, z kterého vzešel tento legendární vládce a manžel kněžny Libuše. Na Vyšehradě je spousta míst, kde je možné si připomenout tyto legendy (jež se z historického hlediska nezakládají na pravdě, což ovšem jejich půvab nijak nesnižuje zejména v dychtivých očí dětí...), tím nejmarkantnějším místem je tzv. Myslbekova louka, na níž se nacházejí sousoší od J.V. Myslbeka vytvořené na konci 19.st. (Libuše a Přemysl, Ctirad a Šárka, Lumír a Píseň, Záboj a Slavoj) nebo zbytky gotické hradby na útesu vyšehradské skály nazývané Libušina lázeň.....

Důvod, kvůli kterému jsem v mrholivý listopadový den dorazila s dětma na Vyšehrad, byl ale jiný než bájné vyprávění z dávné české minulosti, které se spíše hodí ke slunnému dni během pikniku v trávě. Tentokrát jsme se rozhodli objevit Vyšehrad jako vojenskou pevnost, která zde byla vystavěna během 30ti leté války v 17.století. A právě v této době byly podél pásu hradeb vybudovány tzv.kasematy - podzemní chodby. O století později, za vlády Marie-Terezie, jež po svém korunování na českou královnu bojovala o územní dědictví Koruny české, obsadili pevnost nepřátelská francouzská a později i pruská vojska, jež se z Vyšehradu snažila dobít zbytek Prahy. Návštěva podzemních chodeb, jež jsou otevřeny celoročně od 10-16h (v letní sezóně ještě déle) měla i svůj velmi prozaický důvod, ke kterému se právě dostávám. V kasematách je celoroční teplota + - 10 stupňů, což může být v rozpařeném letním dnu návštěva koledující si o nachlazení, ale v sychravý podzimní den s deštěm a větrem můžou tyto chodby skýtat příjemný přístřešek a tajemné povyražení pod povrchem zemským (což není přesné vyjádření, ale na děti funguje stoprocentně.....).

Do chodeb se chodí pouze s průvodcem, prohlídky jsou každou celou hodinu a trvají tak 30min. My jsme se ten den a tu hodinu staly Dětmi Štěstěny, neboť jsme byli jedinými uchazeči o prohlídku, takže děti svými dotazy (A žijou tady pavouci a netopýři?) a příležitostným povykem nikoho nerušily...Klikatící se chodby, na jejichž stěnách se nachází původní (a nefunkční) osvětlení instalované samotným Františkem Křižíkem, nás zavedly až do rozlehlé síně nazvané Gorlice, kde je umístěno 6 originálních barokních soch z Karlova mostu. Pro děti se stala nejpůsobivější sochou sv. Anna od M.V.Jackla, na níž se nacházely bílé fosforující puntíky (z důvodu převedení sochy do 3D grafiky - plastické digitální zobrazení předmětu). Svítící tečky dětem připoměly rozsvícený vánoční stromeček a daly mi tak jasně najevo, že podzim už je skoro pryč a zima na krku....

Abych dnešní reportáž příliš neprodlužovala, tak ještě v rychlosti připomínám, že na Vyšehradě se každoročně na začátku školního roku pořádá festival Vyšehrádky, o kterém jsem se blíže zmiňovala v jiném článku. Zajímavé akce (divadýlka, tvůrčí dílny, koncerty...) pro děti se odehrávají také v prostorách Starého purkrabství, více o aktuálním programu se dozvíte zde. A určitě nesmíte se svými robátky minout dřevěné hřiště Hradiště s vyřezanými legendárními postavami z českých bájí, které se nachází "přes ulici" naproti rotundě sv. Martina nebo tzv. Čertův sloup, což jsou tři úlomky žulového sloupu za kostelem sv.Petra a Pavla doprovázené půvabnou legendou a tajemným původem....  Tak - a to je pro dnešek všechno :-)

Výstava "Literatura bez hranic" v letohrádku Hvězda

Poslední zářijový víkend jsem vyrazila s rodinou do obory Hvězda, která se nachází v městské části Praha 6. Plán byl prostý: nechat proběhnout děti mezi stromy a mezitím si ukradnout chvilku pro sebe, abych mohla navštívit multimediální projekt nazvaný "Literatura bez hranic - Hašek, Čapek, Seifert, Hrabal, Havel", jež potrvá do 1.listopadu 2009 a je konaný při příležitosti předsednictví České republiky v Evropské unii. Cílem výstavy věnované pětici klasiků českého novodobého písemnictví je ukázat, že i malé národy mají velkou literaturu odpovídající na problémy okolního světa (tolik informace z oficiálních tiskovin). Mezi moje velmi oblíbené autory patří bezesporu Hrabal, Havel, Čapek, ale během výstavy mě zlákala i poetika Seifertových básní, tak snad se již brzy dostanu k tomu, že si některou z jeho básnických sbírek přečtu před spaním na dobrou noc....Na výstavu mě nakonec doprovázel můj 4 letý syn, což znamenalo omezenou možnost soustředění, a proto jsem si pořídila zdařile zpracovaný katalog k výstavě a většinu informací o výše zmíněných autorech si přečetla až v klidu doma....

Když vstoupíte do letohrádku, vplujete hned  v přízemí do dlouhodobě instalované výstavy o významném historickém období českých zemí počátku 17.století vrcholící neslavně proslulou bitvou na Bílé hoře roku 1620, která se na místech dnešní obory odehrávala. Zajímavé jsou  také informace o vzniku letohrádku, jež dal v letech 1555-56 postavit arcivévoda Ferdinand Tyrolský podle vlastních návrhů jako oslavu vítězství habsburského katolického vojska nad českými protestantskými stavy. Renesanční stavba má půdorys šesticípé hvězdy (odtud název letohrádku i obory) a výstava se zabývá i  esoterickou symbolikou tohoto nezvyklého tvaru půdorysu.....

Po vystoupání po točitém schodišti do prvního patra,  kde je instalována výstava "Literatura bez hranic" jsem usadila syna doprostřed místnosti a dala mu na uši veliká sluchátka, aby mohl nerušeně poslouchat  známé i méně známé hlasové záznamy jednotlivých spisovatelů, jimž se výstava věnuje.  Bohužel poslouchat mluvený text vydržel asi tak 5 minut (ani nevím přesně, kdo ve sluchátkách zrovna mluvil), ale při cestě domů se mi z ničeho nic zeptal, jestli je pivo taky (!) mým oblíbeným nápojem. Z toho jsem vyvodila, že zřejmě poslouchal Hrabala a že na něj (zřejmě) zapůsobil.....Jinak výstava je zajímavě instalovaná, neboť každému autorovi je věnováno zákoutí, v němž atmosféru, ve které tvořili, evokují autentické předměty z jejich života (např.v každém zákoutí se nachází imitace autorova psacího stolu ve chvíli, kdy měl autor rozepsané některé ze svých děl...). Dále je možné zhlédnout dokumentární filmy a jak jsem již napsala výše, poslechnout si hlasové záznamy jednotlivých autorů....

Na závěr bych chtěla jenom krátce zmínit existenci dvou úžasných dětských hřišť. Jedno se nachází přímo v oboře mezi stromy a v době naší návštěvy bylo právě před dokončením, takže přístupné byly jen některé z atrakcí. Druhé hřiště se nachází po pravé straně před hlavním vchodem do obory Hvězda. Jedná se o dopravní dětské hřiště DDM Prahy 6 a kromě zmenšené verze křižovatek a dopravních značek pro děti nabízí i dvě prolézačky s pískovištěm. Sečteno a podtrženo: Zalesněné prostředí obory Hvězda je vhodné jak pro romantické procházky přírodou s možností zastavení na dětských hřištích, tak pro výpravu za poznáním v podobě návštěvy letohrádku (otevřeno denně mimo pondělí od 10-18 hodin).

Přívozem na dětská hřiště!

(loďka přívozu na lince P4 vyplouvající z Dětského ostrova každých 20min od 8:00 do 20:00h každý den)

Modení forma přívozu funguje na řece Vltavě již několikátým rokem a tvoří jakýsi alternativní (a atraktivní) druh dopravy během letních měsíců, jež zajišťuje za cenu platné jízdenky MHD v ceně 26Kč spojení obou vltavských břehů na několika trasách. Pro mě a moje děti je nejvýhodnější přívoz na trase označené P4, jež projíždí a zastavuje u centrálních ostrovů umístěných mezi mostem Legií a Jiráskovým mostem (jedná se o ostrovy Střelecký, Slovanský-tzv.Žofín-a Dětský ostrov), kde se nacházejí dětská hřiště. Přívoz tak pro nás představuje nejenom rychlé spojení mezi jednotlivými ostrovy, ale také možnost se na chvíli zasnít  na vlnách Vltavy a pozorovat zblízka hejna plovoucích kachen a labutí. Přepravu přívozu totiž zajišťují malé loďky na motorový pohon s poetickými názvy Pulec nebo Rákosník, takže máte při plavbě pocit, že hladina řeky je opravdu skoro na dosah ruky.... Kapacita loďky je 11 osob a plavba na celé trase trvá zhruba 15minut. Přívozy provozuje První všeobecná člunovací společnost společně s městskými částmi Praha 1,2 a 5 a s hlavním městem Prahou.

Trocha historie nikdy neuškodí:

Jak je zřejmé z historických pramenů, na území pražské kotliny bylo vždy několik desítek přívozů. Existovaly zpravidla v blízkosti brodu, později ve stejných místech vznikaly dřevěné a posléze kamenné a železné mosty. Významné přívozy se nacházely např. pod Pražským hradem (spojující protilehlé břehy řeky mezi dnešním Rudolfinem a Klárovem), památkou na existenci důležitého přívozu je i do dnešních dnů zachovalá budova výběrčího cla na Výtoni (budova je součástí Národního muzea hl.m.Prahy), jež vybíral poplatek zejména za dovážené dřevo do města. Řeka Vltava už od středověku poskytovala obživu mnoha profesím, ať se jednalo o rybáře, voraře, pískaře, ledaře, mlynáře, ale i převozníky. Převozníci zajišťovali transport produktů pro mlýny, brusírny, barvírny, lázně, pivovary, prádelny, pily, vodárny, solnice, které vznikaly v hojném počtu právě při řece, a také zajišťovali transport osob z jednoho břehu na druhý. První parník, jako konkurence klasických přívozů, byl spuštěn do Vltavy roku 1845. Poslední fungující přívoz přepravující obyvatele Prahy přes řeku skončil svoji plavbu v 50.letech 20.století na trase u Občanské plovárny směrem k Dvořákovu nábřeží (blízko Čechova mostu).

Když procházím letní Prahou tak se nestačím se divit, jak hustý provoz panuje na Vltavě. Zejména turisty je hojně využívaná nabídka vyhlídkových plaveb po řece, neboť poskytují krásný výhled na panorama všech významných architektonických památek Prahy. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že projížďka na malé loďce přivozu navozuje mnohem autentičtější vztah k řece Vltavě, než velká loď s živou hudbou a občerstvením.   Navíc, jak již bylo zmíněno výše, přívoz P4 má především funkci transportní, neboť spojuje tři centrální ostrovy na Vltavě, jež jsou atraktivní zejména pro rodiny s dětmi. Takže tleskám obnovení tradice přívozů, která bude tento rok fungovat do konce letní sezóny, tj. do konce října 2009.

(přístaviště "Hollar" u Smetanova nábřeží, kde jednosměrná plavba z Dětského ostrova končí a zároveň začíná v opačném směru)




(Linka přívozu P4 začíná na Dětském ostrově, kde se nachází veliké hřistě s atrakcemi pro děti všech věkových kategorií včetně deštníku, z něhož v horkých letních měsících mží voda pro osvěžení, takže pod ním pobíhají polonahé děti, zatímco jejich rodiče se ochlazují ve stínu vysokých stomů... Na Slovanském ostrově- Žofíně- se také nachází dětské hřiště s atrakcemi a Střelecký ostrov má v nejbližší době projít celkovou renovací a plánuje se zde vybudování  moderního hřiště s bezbariérovým přístupem z mostu Legií...)

Vyšehrátky a koncert skupiny Kašpárek v rohlíku....

Vyšehrátky jsme si s dětmi nemohli nechat ujít, neboť Manifest a výtvarné zpracování celého festivalu (včetně historického pexesa pro děti) mě naprosto dostalo....1.září jsme tedy vyrazili v teplém letním počasí na Vyšehrad, které je úžasným místem nejen pro historické procházky, ale i pro strávení klidného rodinného odpoledne vyhlídkovou procházkou po barokních hradbách Nového města Pražského, navštívením dřevěného dětského hřistě s legendárními postavami z českých dějin nebo uspořádáním pikniku na tzv. Myslbekově louce hned vedle kostela sv.Petra a Pavla. O Vyšehradě jako národní kulturní památce teď psát nebudu - historická procházka po Vyšehradě tvoří část mých průvodcovských programů...Spíše bych se chtěla zaměřit na fenomén babypankové skupiny Kašpárek v rohlíku, která svým vystoupením zahajovala festival Vyšehrátky 2009.

Projekt Kašpárek v rohlíku prý vznikl jako reakce na nedostatek kvalitních, původních písniček pro děti a také jako reakce na téměř neexistující mezigenerační zábavu určenou společně pro dospělé a děti. Babypunk se vyznačuje hravostí, základem jsou písničky s chytrými texty, mezi nimiž tvůrci dávají naplno prostor fantazii.

Například v písni Barbína se zpívá:

"Pomož mi, škrtí mne Barbína. Pomož mi, ručky pevně spíná. Pomož mi, škrtí mě blondýna, nevěsta v bleděmodrejch džínách...Snad se jednou s Kenem, na polici vemem, pojedeme autem, můj Ken za volantem..."

A nebo jiná píseň, vycházející z klasického varování všech rodičů dětem: " Když se nebudeš učit, staneš se popelářem." A co na to děti? "Strejda Jára, ten se má, jezdí s popelářema. Na stupátku velkého fára jezdí, každý ráno vstává, strejda Jára. V kapse housku se salámem a tři zlatý oplatky, brázdí město tichým ránem a vyváží odpatky. Od matky, od Katky. Popelnice v jeho rukou tančí...."

Musím přiznat, že na koncertě vládla opravdu výborná nálada a refrény zpívali společně všechny věkové generace - v docela nadstandartním množství se zde vyskytovaly i batolata a kojenci společně se svými rodiči....Za projektem Kašpárek v rohlíku stojí osobnosti jako: Michal Mereda - zpěvák, textař a kytarista skupiny Vypsaná fixa, Milan Cais - bubeník, zpěvák a zakladatel skupiny Tatabojs, Filip Nebřenský - hráč na všechno, člen skupiny Hm...., David Koller - bubeník, zpěvák, zakladatel skupiny Lucie, Blanka Šrůmová - zpěvačka, členka skupiny Tichá Dohoda......

Zaregistrovala jsem v médiích už několikrát zmínku o této kapele pro děti a rodiče (např. hrála během festivalu Letní Letná na konci srpna v Praze nebo během festivalů Českéhrady.cz), proto se o ní zmiňuji a vřele doporučuji. Bohužel ostatní programy festivalu Vyšehrátky byly pro mé malé děti až příliš interaktivní, takže budu muset ještě nějaký rok počkat, než se budeme moci zůčastnit např. Putovního dětského hřiště s tématem České státní svátky....